Z taxíku pozoruješ, jak kolem tebe tiše ubíhají čtvrtě a neurčití, spěchající lidé. Tvůj dech se zpomaluje. Prosíš řidiče, aby dal hudbu hlasitěji jako kulisu k tvým myšlenkám. V tom to přijde na pár minut jsi vytržená ze svého světa a posloucháš hlas z éteru. Hlas vřelý, melodický, jenž velmi důvěrně znáš z plastových obrazovek. Netrvá to příliš dlouho, ale tohle zvláštní rozpoložení tě na několik okamžiků oddělí od zbytku světa. Začínáš přemýšlet o tom, jaký život vedeš a že i přes všechny útrapy máme stále být za co vděční. Máme kde přebývat, co jíst a pít, rodinu a všemožné i nemožné technologie. Právě to ale nemůže říci každý, proto jsme tento článek dnes zasvětili Nadaci Dagmar a Václava Havlových VIZE 97, která se snaží pomáhat právě těm méně šťastným mezi námi.