Kristýna Trpková: Jsem nastavená na katastrofy. Vnitřní sílu už mi nikdo nevezme

Můžete ji znát jako autorku detektivek. Teď však Kristýna Trpková přišla s příběhem, který má k fikci daleko. Otevřeně mluví o vyrůstání v toxickém prostředí, o poruše příjmu potravy i o tom, jak se učí přijímat klid a štěstí.

Osobní zpověď

Vyšla vám nová kniha, zároveň do kin vstoupil film podle vaší prvotiny Stvůra… Jak se vám teď daří? 

Bude to znít jako klišé, ale troufám si tvrdit, že momentálně prožívám nejhezčí období svého života. Zároveň je to pro mě trochu stresující, protože je to vůbec poprvé, kdy se mi daří opravdu ve všech aspektech života, a já zjišťuji, že v tom „hezkém“ a „klidu“ neumím úplně fungovat. 

Jsem vnitřně nastavená na katastrofy. Celý život jsem žila v bojových podmínkách a nic jiného jsem neznala. Nikdy se mi nic moc pěkného nedělo a pokaždé, když se na mě usmálo štěstí, se na úkor toho něco pokazilo. A já se teď pořád podvědomě hrozím: „Čím se tyhle moje úspěchy vykompenzují? Co mi místo toho život vezme?“ Sžívám se se svým novým životem a učím se si to pěkné jednoduše užívat.

Kniha Moje malá bulimie vyšla po sérii detektivek. Co vás přimělo sdílet svou osobní zkušenost právě teď? 

Definitivní rozhodnutí přišlo po narození třetího dítěte. Napadlo mě, že by bylo fajn se z toho vypsat. To bylo ke konci roku 2021, kdy už vyšla i má prvotina. Na jaře 2022 jsem začala psát Bulimii.  Nepsala jsem ji tehdy s úmyslem ji vydat – spíš jsem chtěla zjistit, co to se mnou udělá, jak se budu cítit. A i když to původně nebylo terapeutické psaní, nakonec mi to hodně pomohlo. 

Než jsem se ale rozhodla pro vydání, musela jsem si v sobě určité věci srovnat. Pochybovala jsem, zda je to správné rozhodnutí. Bála jsem se, co na to jednou řeknou moje děti – aby se jim spolužáci nesmáli. Časem mi ale došlo, že právě kvůli nim bych to vydat měla. Aby viděli, že je lidské chybovat, a že je důležité mluvit i o věcech, které se neposlouchají snadno. Dnes se nebojím, že se za mě budou stydět. Naopak vím, že na mě budou jednou pyšné. Když jim půjdu příkladem a ony zároveň uvidí, že máma taky není dokonalá, třeba se mi jednou zvládnou snáz svěřovat se svými trápeními.

Jak jste se cítila, když jste rukopis odevzdávala – přišla spíš úleva, nebo obava z reakcí čtenářů?

Jednoznačně úleva. Reakce čtenářů teď neřeším. Stojím si za každým slovem, které jsem do knihy napsala. Jde o můj život, nehodlám se za to stydět ani se bát o tom mluvit. Myslím, že každý člověk si nese něco těžkého. A mluvit o tom není projevem slabosti, ale síly. Kdyby se to naše společnost naučila a nejednala tolik na základě předsudků, svět by byl mnohem hezčí místo.

Chaos vpitý do papíru 

V knize zmiňujete, že jste si nějakou dobu psala „hubnoucí deník“. Měla jste i jiné zápisky, z nichž jste mohla pro knihu čerpat? 

Ne, kniha vznikla až na základě mého pohledu na celou věc s odstupem času. A myslím, že je to tak lepší. Tehdy byl v mojí hlavě jeden velký chaos – kdybych se pokusila psát dřív, asi by to nedávalo smysl. Potřebovala jsem pochopit vzorce, podle nichž jsem fungovala, a teprve pak jsem o nich mohla psát.

Text knihy doprovázejí ilustrace Markéty Šafárikové. Jak spolupráce vznikla a proč jste se rozhodla text doplnit zrovna takovými obrázky? 

Tenhle skvělý nápad vzešel z hlavy mojí redaktorky. Já asi do jisté míry měla problém objektivně posoudit, co k té knize sedí. Třeba u detektivek jsem vždycky do tvorby obálek velmi aktivně zapojená, ale v tomhle případě, kdy se mě to osobně dotýká, jsem moc nevěděla, jak to uchopit, ačkoli jindy u svých krimi jsem pokaždé měla hned jasno. Když se teď dívám na jednotlivé obrázky a na to, jak jsou rozmazané, myslím, že se to moc povedlo, protože takhle nějak vypadal ten chaos uvnitř mojí hlavy. V době vypuknutí nemoci jsem nějak takhle vnímala svět kolem sebe – jako zvláštně rozpitý. Hodně věcí z té doby mi splývá tak, že jsem je nakonec ani nemohla do knihy dát. Byla spousta dní, ze kterých jsem si prakticky nepamatovala nic jiného než zvracení.

Odpuštění a lhostejnost 

Popisujete velmi toxické rodinné prostředí – hádky, alkohol, dluhy, násilí. Cítíte dnes k rodičům i určitou míru lásky nebo pochopení, nebo převažuje spíše bolest či jiné nepříjemné emoce? 

Mámě dokážu odpustit, dovedu ji pochopit a vcítit se do ní, do toho jakou frustraci musela tehdy cítit a jak byla nešťastná. Naopak otcovo chování, jakkoli jsem si ho jako malá holka dlouho snažila sama před sebou ospravedlňovat, považuji dnes za neomluvitelné. Z pozice rodiče ho vnímám jako extrémní selhání, jako něco, co nemůže nikdy odčinit. Ne, že by se o to někdy snažil… 

Dnes, když jsem sama máma, o to víc nechápu, co se mu honilo hlavou. Nechápu na něm nic a ani nechci. Je dobře, že mentálně jsem úplně někde jinde. Už několik let k němu ale necítím zášť ani nic podobně negativního. Potvrzuji, že opakem lásky není nenávist, ale lhostejnost. Jsem ráda, že v mém životě není a doufám, že to tak zůstane. Když se dnes kouknu na fotky z dětství, na kterých je, nic to se mnou nedělá – není tam radost, smutek, lítost, vztek… prostě nic. 

Mluvili jste někdy o dětství spolu s bratrem? 

Vlastně ne. Umíme o tom mluvit s nadhledem a často se i smějeme věcem, které by většinu lidí šokovaly. Asi je to náš způsob, jak se s tím vypořádat – humor jako obranný mechanismus. Ale kdybychom se o tom měli bavit vážně a jít víc do hloubky, to by asi nešlo. A myslím, že ani jeden z nás to nechce. Já osobně jsem s tím vším smířená a svým způsobem jsem ráda, že jsem to neměla lehké, protože ve finále mi to dětství mnohem víc dalo, než vzalo. Otevírat zahojené rány nemá smysl. Pro mě ta kapitola skončila sepsáním Mojí malé bulimie. Jakmile jsem to ze sebe všechno vysypala na papír, ulevilo se mi. Dokonce se mi i na některé situace povedlo úspěšně zapomenout. 

Síla v samotě

V dětství a dospívání jste se cítila hodně osaměle. Dokonce jste si vytvořila imaginární kamarádku. Později se vaší věrnou společnicí stala nemoc. Změnil se od té doby nějak váš postoj k samotě?

Nakonec se to úplně otočilo a dnes bývám ráda jen sama se sebou. Postupem času jsem se naučila samotu vnímat jako něco pozitivního a dnes je mi v ní dobře, často mnohem líp než s některými lidmi. To známe asi všichni. Jestli mě osamění, potažmo bulimie, něco naučily, tak to, že si dovedu poradit i v nepříznivých situacích a dnes vím, že se na sebe můžu spolehnout, i kdyby se dělo nevím co. Dokážu se postavit za sebe i své blízké. Vnitřní sílu, kterou jsem v sobě objevila, už mi nikdo nevezme.

Upřímně ve mně zatrnulo, když jste relativně brzo nahlas řekla, že potřebujete pomoc psychologa. A rodiče to smetli ze stolu… Jakou roli terapie sehrála ve vašem uzdravení, pokud jste ji později absolvovala?

Žádnou terapii jsem nakonec neabsolvovala. Trochu to souvisí s tou samotou – mně vlastně nezbylo nic jiného, než být sama sobě podporou, kamarádkou a nakonec i psychologem. S věkem jsem se naučila se svými emocemi velmi dobře pracovat. Nevím, jaké by to bylo, kdyby se mi pomoci dostalo dříve, ale i v tomhle případě podle mě platí, že mě to ve finále jenom zocelilo. Ne nadarmo se říká, co tě nezabije, to tě posílí. 

Celý život jsem se vypořádávala s problémy a rodinnými dramaty, a když dnes žiju s manželem a dětmi v harmonii, často narážím na to, že takový život je pro mě neprozkoumané území a občas v tom plavu. Těžko se to vysvětluje. Jestli se někdy na terapii objednám, tak právě kvůli tomu, abych se teď pro změnu naučila užívat si normální život, ve kterém se toho zas až tolik neděje. Nebýt na sebe tak tvrdá, být k sobě laskavější.

Říkáte, že vám bulimie ve výsledku více dala, než vzala. Jak to myslíte? 

Troufám si tvrdit, že kdybych si nemocí neprošla, bylo by dnes všechno jinak. Nebyla bych dnes tam, kde jsem. Místo dětí bych měla možná vysokou, dělala bych jinou práci, k napsání knih by nejspíš nikdy nedošlo. A to nemluvím o tom, kam mě to posunulo mentálně – když kolikrát vidím lidi ve svém věku, kteří mnohdy nemají žádné hodnoty, vím, že bych jejich život nechtěla žít, i když byl dozajista snazší než ten můj. Neměnila bych. Všechno je přesně tak, jak mělo být. 

Zrození nového života 

Zlomovým momentem bylo první těhotenství. Jak vám mateřství změnilo pohled na tělo a vztah k jídlu? 

Já si příliš nevybavuji, co se mi honilo hlavou ve vztahu k mému tělu, ale pamatuju si, že jsem věděla, že stejně přiberu, a prostě jsem si ze dne na den povolila uzdu. A jedla jsem. V těhotenství jsem nabrala dvacet kilo a vůbec mi to nevadilo. Jídlo a všechny chutě, které jsem si do té doby dlouho odpírala nebo vyčítala, mi chyběly. Celé těhotenství jsem promlsala. Později už mě nikdy nenapadlo se přejíst a vyzvracet. Ani když mi po něčem bylo těžko. 

Zvracení jsem nenáviděla. To bylo vždycky na celém procesu nejhorší – přimět se dojít na záchod a nutit se k dávení, někdy mi trvalo i deset minut odhodlat se si strčit prsty do krku. Když jsem se rozhodla, že už to nikdy neudělám, ulevilo se mi. 

S otěhotněním se probudil ohromný pocit zodpovědnosti, který jsem do té doby vůči nikomu neměla. Nechtěla jsem miminko ohrozit. To byl ten nejzásadnější moment, kdy ten můj nulový pud sebezáchovy nejspíš nahradil pud mateřský. 

Máte tři děti. Jak si hlídáte, aby péče o rodinu v kombinací s prací a dalšími aktivitami pro vás nebyly příliš zahlcující? Co vás uklidňuje, čím si děláte radost? 

S tím mám popravdě řečeno problém. Je to ale určitě lepší, než když jsem s psaním začínala, tehdy jsem na sebe kladla velké nároky. Dnes, když mi práce nejde, si udělám kafe, zapnu film, nebo si napustím vanu a odpočinu si. Ke štěstí mi stačí maličkosti – to je to pozitivní na tom, když vyrůstáte v prostředí jako já, zjistíte, že většinu požitků, které dnešní svět nabízí, ke štěstí vůbec nepotřebujete. Vystačíte si s málem a víte, že ty nejlepší věci jsou zadarmo. 

Mám jen pár zlozvyků, které ale beru jako svoji součást a nijak se s nimi nesnažím bojovat. Třeba jím hrozně rychle – to mi zůstalo z bulimie. Taky jím často ve stoje, při chůzi. A nedovedu se soustředit na nic moc jiného, dokud nesním úplně všechno, co si nachystám. Nenechávám zbytky, což je ale ve finále docela praktické (směje se).

Dříve jste také přehnaně cvičila. Jaký máte dnes postoj ke sportu? 

Já jsem nikdy nebyla nijak zvlášť sportovně založená, spíš umělecky – hrála jsem na klavír a zpívala. Dnes už se netrápím posilováním a podobně, dělám opravdu jen pohyb, který mě baví, tedy brusle – a taky jsem se přihlásila na pole dance. 

Sdílení a laskavost 

Co se dnes snažíte sobě, ale i svým dětem předávat, aby vás nesvazovaly tak silné pocity méněcennosti, viny či strachu z opuštění, jako znáte z minulosti? 

Toho je tolik, že by z toho byl článek na deset stran. Ale kdybych měla vypíchnout jednu věc, která je za mě v tomhle ohledu důležitá, je to jít dětem příkladem. Pokaždé, když chci, aby je nesvazovaly určité věci a strachy, vím, že musím začít u sebe a pomoct jim. Méněcennost ani vinu dnes už necítím. Strachy ano, těch mám pořád spoustu, ale už nic, s čím by se nedalo pracovat. Když se dnes dívám na svoje děti, vím, že žádné z nich ničím podobným netrpí, nemají nedostatek lásky, péče, naopak. Zatímco já byla ve věku svého nejstaršího hromádka neštěstí, jim očividně nic nechybí. Už to, po všem, čím jsem si prošla, považuji za ohromný úspěch, malé osobní vítězství, že se mi daří je vychovávat, aniž bych do toho pletla negativní vzorce z minulosti. 

Co byste vzkázala lidem, kteří se trápí kvůli vzhledu nebo přímo bojují s poruchou příjmu potravy? 

Po bitvě každý generál – já bych se nerada pasovala do takové role a rozdávala rady, když moje uzdravení ve finále měla na svědomí souhra náhodných okolností. Moc bych ale všem nemocným přála, aby se nebáli o tom mluvit, říct si o pomoc. A těm, co se jen trápí kvůli tomu, jak vypadají, aby se přestali porovnávat s okolím, vypnuli sociální sítě a začali se opravdu vědomě soustředit a věnovat hlavně sobě. To je podle mě klíč ke spokojenějšímu životu, ať už se trápíte čímkoli. Dnešní doba je náročná a sebelásce příliš nenahrává. Ze zkušenosti ale vím, že když se zastavíte a dopřejete si trochu laskavosti vůči sobě, dělá to zázraky. 

A co byste řekla těm, kteří tvrdí, že „tohle se jim nikdy stát nemůže“? 

Přála bych jim, aby se jednou za taková slova netloukly do hlavy stejně jako nakonec já.