Co číst na podzim. Knihy o laskavosti, tlaku na dokonalost i různých podobách lásky
S podzimem se dny krátí a večery lákají k tomu zůstat doma s dobrou knihou. Vybrali jsme pět knih, které vás zavedou mezi (ne)dokonalé influencerky i roboty, přinesou vhled do naší společnosti a příběhy plné laskavosti, pochyb, lásky i bolesti. A některé vám možná připomenou, na čem v životě skutečně záleží.
NEdávno
Křupavý chleba s džemem. Obojí domácí. K tomu čerstvě nadojené mléko. Takovou snídani připravuje své rodině Natalie Heller Mills. A servíruje ji samozřejmě se širokým úsměvem. Natalie žije na farmě s manželem a pěti dětmi (a šesté čeká), obklopená zvířaty a venkovskou krajinou. Na propagaci idylického tradičního života postavila svou kariéru influencerky, jejíž profil sledují miliony lidí. No a co, že za kulisami stojí chůvy a producenti, v kuchyni si pomáhá výdobytky moderní doby a její republikánský manžel se představě zdatného kovboje nemůže rovnat. Co její sledující nevědí, jim neublíží. A „rozhněvané ženy“, které její dokonalý život kritizují, jí stejně jen závidí.
Jednoho rána se ale probudí do života, který má k pohádce daleko. Její domov, manžel, děti – všechno je jí povědomé, ale něco tu nesedí. Kuchyni vytápí praskající oheň místo elektřiny, děti jsou zanedbané a Caleb se najednou stal hospodářem a dominantním mužem (respektive hrubiánem). Ještě včera Natalie vybírala fotky domácí marmelády na svůj Instagram, a teď se od ní očekává, že bude nosit dřevo na oheň a ručně prát prádlo, až jí budou krvácet prsty. Natalie přemýšlí, zda se nestala součástí reality show nebo Boží zkoušky. Skutečně odcestovala v čase do 19. století? Jedno je ale jasné: skutečný tradiční život je mnohem drsnější, než jak ho prezentovala svým sledujícím.

Tentokrát se nepozastavím, abych požádala Hospodina o odpuštění.
Na omluvy není čas. Hlavou mi běží myšlenky ostré jak břitva, každá mě v mrazivém tichu nutí zalapat po dechu.
Unesli mě.
Zajali.
Někdo tu se mnou určitě je.
Někdo se mě chystá zabít.
Na smrt jsem moc mladá.
Na smrt jsem moc krásná.
Jenže jsou to vždycky mladí a krásní lidé, kdo umírají.
Právě když se chystám hrůzou omdlít, zaslechnu cosi důvěrně známého: výbuch dětského řehotu.
Nenechte se zmást, NEdávno není klasickým sci-fi příběhem o cestování v čase. Mnohem víc Caro Claire Burke zajímá, co se stane, když začnete skutečně žít život, který jste si dosud jen naaranžovali a romantizovali. Je to taková sonda do „amerického snu“. Natalie není hrdinka, které byste měli chuť fandit. Nebo z ní budete mít při nejlepším smíšené pocity. Je manipulativní, sebestředná, pokrytecká a rozporuplná, zároveň ale není jen jednorozměrnou padouškou. Je uvězněná ve vlastním kultu osobnosti a sama věří obrazu ženy, který vytvořila: ženy, která zvládne vše, je i přes únavu krásná a usměvavá, je dokonalou manželkou a matkou a nikdy si nestěžuje. Byla by fajn kandidátkou pro reality show Tajné životy mormonských žen.
On-line Natalie zahajovala každé ráno poděkováním za vše, čím ji Hospodin obdaroval. Každé ráno láskyplně pozdravila své děti. Každou noc měla s manželem sex. Byla stále unavená, ale to ji nedělalo ošklivou, nahněvanou ani zatrpklou. Naopak, činilo ji to ještě krásnější.
A byla přímo na dosah ruky, no ne? Stála, usmívala se, vábila. Každým dnem se mi ji nepochybně podaří chytit pod krkem a přitáhnou k sobě. Aby se mnou splynula.
NEdávno se dotýká různých současných témat: problematiky sociálních sítí, influencerství a zobrazování dětí na sítích, konspiračních teorií, radikalizace společnosti, feminismu či genderové nerovnosti i duševního zdraví. Kniha je pestřejší než jednoduchá kritika tradwife kultury. Ukazuje, že za zdánlivě tradičním životem může stát velmi moderní byznys postavený na prodeji iluze. A že žádná ze stran nakonec nemusí pod patriarchálními pravidly skutečně vyhrát. Vyprávění je místy záměrně chaotické a přeskakuje mezi různými časovými rovinami. Může vás tím občas pořádně zmást a budete pravděpodobně mít na mysli nejednu teorii. A ještě bych vyzdvihla autorčin styl a její slovní obraty. Místy jsem se opravdu bavila.
Každé manželství se dostane do bodu, kdy si žena uvědomí, že muž, kterého si vzala, je exot.
NEdávno (anglické Yesteryear je zároveň jménem ranče, kde Natalie s rodinou žije) je autorčiným debutem. Kniha se stala jednou z nejdiskutovanějších knih letošního roku – objevuje se na sociálních sítích, v médiích i na seznamu book clubů (u nás se můžete přidat ke společnému čtení a diskuzi s Glam & Pages). A pozornost získala i ve světě filmu: práva na adaptaci s Anne Hathaway v hlavní roli získaly Amazon MGM Studios ještě před vydáním knihy.
Annie Bot
Co kdybyste si mohli vytvořit dokonalou partnerku či partnera, kteří se vám přizpůsobí v každém ohledu? To by mohlo být docela fajn, nebo ne? Co když se ale jednoho dne začnou ptát, jestli je život, jehož jedinou náplní je vás poslouchat a potěšit, skutečně vším, po čem touží? To už může začít situaci komplikovat. A polidštit. Americká autorka Sierra Greer v oceňovaném románu Annie Bot využívá umělou inteligenci k překvapivě lidskému příběhu o intimitě, osamělosti a toxickém vztahu.
Annie je robotka, takzvaná Stella v režimu „Mazlivá kočička“, stvořená k tomu, aby svého majitele Douga poslouchala a kdykoli uspokojila jeho potřeby. Obzvlášť ty sexuální. Každý večer na něj čeká doma a nikdy ji nebolí hlava. Od délky řas a velikosti prsou přes oblečení až po intenzitu libida odpovídá jeho představám o ideální ženě. Jenže Doug je tak trochu idiot a není mu nic dost dobré. Je upjatý, misogynní perfekcionista a od prvních momentů je jasné že by s ním „normální“ žena pravděpodobně nevydržela. Jeho výbuchy vzteku, manipulace i trestání mlčením připomínají běžný vztah s emocionálně násilným partnerem. Annie se mu přesto snaží ze všech sil vyhovět, protože nedokáže rozlišit mezi láskou a bezvýhradnou poslušností. Postupně se však začíná učit, zajímat se o svět i programování a přemýšlet o vlastní identitě.

„Vadí ti vůbec něco?“
„No jasně. Bolest. Nebo když se mnou Doug není spokojený. Taky pocit zmatku.“
Greer je výrazným novým hlasem spekulativní fikce. Při psaní nepotřebuje složité technologické vysvětlování ani velkolepé sci-fi kulisy. Věcným, místy až odtažitým stylem ukazuje, jak snadno se do technologií přenášejí stereotypní a zpátečnické představy o ženách a jejich roli ve vztazích. Annie je sice umělá partnerka, její snaha předvídat majitelovu náladu, vyhnout se jeho hněvu a dosáhnout nedosažitelné dokonalosti je ale nepříjemně povědomá. Čím víc si uvědomuje vlastní mysl a osobnost, tím zřetelněji vnímá, že sama vlastní vůli postrádá.
„Líbí se mi být sama sebou. Chci zůstat naživu.“
„Ale ty de facto nejsi naživu, že ne?“
Annie se zamračí. Neví, proč jí to říká. Ona sama se naživu cítí. Ale nechce se s ním hádat.
Annie Bot tak není jen příběhem o umělé inteligenci, ale především o tom, co znamená být člověkem a kdo má právo rozhodovat o životě druhého. Může existovat láska bez svobody? Co když štěstí začíná tam, kde končí poslušnost? A záleží na tom, zda touhu po vlastním životě projevuje člověk, nebo robot? Kniha na tyto otázky nenabízí jednoduché odpovědi, zato vás přiměje přemýšlet o tom, jak zacházíme s těmi, které považujeme za sobě podřízené.
Pod tlakem krásy
Chtěla bych mít tak ploché břicho a hubená stehna jako ona. Proč nemůžu být taky tak krásná? Kdybych byla hezčí a hubenější, byla bych určitě šťastnější a lidi by mě měli radši… Přišlo vám někdy něco podobného na mysl? Nespokojenost s vlastním vzhledem trápí většinu žen (ale samozřejmě i řadu mužů). Porovnáváme se s modelkami a influencerkami na sociálních sítích a vyčítáme si, že nevypadáme jako ony. Víme, že to, co vidíme, je často jen upraveným výsekem reality, a přesto si stahujeme aplikace na retušování fotografií, utrácíme za kosmetické přípravky i plastické operace nebo zkoušíme radikální diety. Přemýšlení o vlastním těle nám zabírá spoustu času a mentální energie, často na úkor zdraví, ambicí i vztahů. Zájem o krásu přitom není projevem povrchnosti. Je důsledkem kultury, která ženám od útlého věku vštěpuje, že jejich hodnota závisí především na tom, jak vypadají.
Musíte si uvědomit, že ideál ženské krásy propagovaný médii je záměrně nedosažitelný. Tyhle obrázky naše oči přitahují právě proto, že je v reálném životě nevidíme, a tvůrci reklam to vědí. Zranitelnost, která pramení z pohledu na tuhle dokonalost, do značné míry ovlivňuje spotřebitelské chování žen. Tvůrci reklam potřebují, abyste se cítily méněcenně, protože jedině tak budete uvažovat o koupi produktu, který vás přiblíží ideálu.

Profesorka psychologie Renee Engeln tomu říká nemoc z krásy. Ve své knize Pod tlakem krásy vychází ze dvou dekád výzkumu a rozhovorů se ženami různých věkových kategorií, aby ukázala, jak hluboko je posedlost vzhledem v naší společnosti zakořeněna – v reklamě, na sociálních sítích, v jazyce, který každodenně používáme, i ve zdánlivě nevinných komentářích. Rozebírá, jak se společenské ideály promítají do našeho sebevnímání, proč máme tendenci neustále hodnotit vlastní tělo a jak se z objektifikace zvenčí postupně stává ta vnitřní. Zároveň přidává i praktické tipy, co s tím můžeme dělat. Jejím cílem přitom není přesvědčit ženy, že jsou všechny krásné, ale ukázat jim, že jejich hodnota na kráse vůbec nemusí záviset.
Některé příklady, například popis vysokých nároků na ženský vzhled v Jižní Koreji, jsou obzvlášť intenzivní: Jamie mi prozradila, že na seznamu věcí, které chce stihnout, než umře, je dopracovat se k tělu, se kterým bude opravdu spokojená. I když za to bude muset zaplatit.
Kniha v originále vyšla už v roce 2017, a tak jsem při čtení přemýšlela, nakolik se od té doby situace proměnila. O tělesné rozmanitosti a retušování fotografií se dnes mluví více, zároveň ale sociální sítě a nástroje umělé inteligence přinášejí nové možnosti srovnávání i další způsoby, jak se přibližovat nedosažitelným ideálům. Tlak na dokonalost zdaleka nezmizel.
Kniha brzy bude k dispozici i k poslechu – jako svou první audioknihu ji namluvila Linda Bartošová.
Theo z města Golden
Když do městečka Golden přijede šestaosmdesátiletý Theo, nikdo pořádně neví, odkud se vzal, proč je zrovna tady ani jak dlouho zůstane. Elegantní, galantní a zcestovalý Portugalec s vystupováním milovaného dědečka si brzy oblíbí místní kavárnu Kalich, kde ho zaujme dvaadevadesát portrétů. Rozhodne se je postupně koupit a darovat lidem, kteří jsou na nich vyobrazeni. Vybírá primárně tváře, v nichž zahlédne smutek. Jeho nezištná štědrost přirozeně vzbuzuje otázky: Proč rozdává tolik peněz a pozornosti úplně cizím lidem? Theo si svou minulost i skutečné důvody, které ho do Goldenu přivedly, pečlivě střeží a neodhaluje všechny své karty ani těm, se kterými se sblíží. Postupně se seznamuje s kavárníkem Shepem, knihkupcem Tonym, umělcem Asherem, potrhlou a sečtělou bezdomovkyní Ellen a dalšími obyvateli městečka.
Všechny je unášel vír jménem Theo.
Vznášeli se na vlnách.
Pluli.
Nabírali na síle a rychlosti.
Směřovali k oceánu, o němž v té době věděli jen málo.
Ale při pohledu zpět by všichni řekli – v poctě starému Portugalci s melodickým hlasem a náznakem úsměvu neustále hrajícím na rtech – „naše srdce“, slovy kazatelovými, „planula pro něj naše srdce“.

Román Allena Leviho je jako horká čokoláda v chladném deštivém dni – comfort reading ideální pro podzimní období. Nečekejte žádnou akční zápletku, ale příběh plný laskavosti, ztráty, empatie, přátelství a drobných gest, která mohou mít nečekaně velký dopad. Vedle samotného Thea tu hraje hlavní roli i celé městečko Golden. Díky tajemnému cizinci se jeho obyvatelé postupně otevírají druhým i sami sobě. Za Theovou velkorysostí se přitom skrývá hluboký žal a osobní zkušenost, která mu pomohla znovu nacházet krásu v obyčejném životě. Jeho přístup ke světu ovlivňuje také víra a přesvědčení, že opravdová hodnota spočívá v tom, co dáváme druhým, nikoli v tom, co získáváme.
„Čím jsem starší, tím víc jsem přesvědčen, že každá bolest, již svět kdy poznal, je nějakým způsobem vinou každého člověka, jenž kdy žil. Možná ne přímo a nikdy úplně, ale obávám se, že všichni společně neseme zodpovědnost za všechny bolesti světa.“
Theo z města Golden potěší především milovníky příběhů Fredrika Backmana a filmu Forrest Gump – ne náhodou ztvární Thea v připravované filmové adaptaci právě Tom Hanks. Autor, který jinak působí jako právník, soudce a zpěvák, knihu původně vydal samonákladem, ale lidé si ji oblíbili a nasbírala pěkné hodnocení nejen na Goodreads. Je to laskavý příběh o tom, jak i zdánlivě nenápadný člověk dokáže proměnit své okolí. A možná vás inspiruje ke zpomalení a většímu zájmu o druhé.
Mohla by být jeho dcera
Jennette McCurdy, autorka úspěšné autobiografie Jsem ráda, že moje matka zemřela, přichází s provokativním románem o dospívání, osamělosti a hledání vlastní hodnoty.
Sedmnáctiletá Waldo je osamělá, naštvaná, znuděná, naivní, nadržená a pořád něco chce. Prázdná a bolavá místa v sobě se snaží zaplnit rychlými dávkami dopaminu – impulzivními nákupy kosmetiky či oblečení, průmyslově zpracovaným jídlem ze 7-Eleven nebo nekonečným scrollováním. Především ale touží po pozornosti. Žije s matkou, která se nedokáže příliš dobře postarat ani sama o sebe, a častěji čte a schovává si papírky s jejími vzkazy, než aby s ní skutečně trávila čas.
Když ji nečekaně začne přitahovat devětatřicetiletý učitel tvůrčího psaní, pan Korgy, sama přemýšlí, čím ji vlastně zaujal. Jeho vzhled už poněkud uvadá a není ani úspěšný. Má manželku, dítě a dávno opuštěné spisovatelské ambice. Možná Waldo přitahuje jeho životní zkušenost, možná pocit, že ji jako jeden z mála skutečně vidí. Postupně se sblíží a Waldo získá to, po čem touží. Jenže vytoužená blízkost jí do života nepřinese tolik uspokojení ani hezkých chvil, kolik si představovala. Po opadnutí počátečního vzrušení začíná být otrávená a Korgy postupně překračuje hranice a zneužívá její naivity i zranitelnosti.

Pan Korgy mě začne okamžitě přitahovat. Tak náhle, že mě to děsí. Tak silně, že jsem z toho zmatená. Ne že by byl vysloveně neatraktivní. Kdysi to rozhodně byl sběratel trofejí.
Kdysi. Ale kouzlo vybledlo. Atrofovalo. Uvadlo vlivem drsného rozkladu středního věku. A teď mu zbývají jen hluboké oči a okouzlující úsměv, poslední zbytky kdysi hezké tváře.
Kluci, se kterými jsem chodila, byli všichni pěkní. Možná ne jako hvězdný zadák, ale ten typ, co se díky našpuleným rtům anebo opálené pokožce napnuté přes zbrusu nové břišáky dostane aspoň pár holkám do kalhotek. A přesto je to, co cítím k panu Korgymu, intenzivnější než cokoli, co jsem cítila k nim.
Možná že jsou atraktivita a přitažlivost dvě různé věci. Možná to, co jsem cítila dřív, bylo… ocenění, za dobrou postavu, obličej nebo účes. Za atraktivitu. Možná je přitažlivost primitivnější a nedává smysl. Něco, co cítíte v těle, nepřemýšlíte o tom hlavou.
McCurdy píše přímočaře, cynicky a s černým humorem. Krátké kapitoly se čtou rychle, některé pasáže ale mohou být až na hranici čtenářského komfortu. Autorka popisuje sex bez romantického pozlátka a nevynechává ani tělesné detaily, které jiné příběhy obcházejí: drobky z cereálií na sedačce auta, nepříjemné tělesné pachy a tekutiny nebo další nepohodlí spojené se sexem a vnímáním svého těla. Takže nečekejte idealizované milostné scény, jaké známe třeba z populárních fantasy sérií.
Jsem tak blízko k dokonalosti, jak jen můžu být. Jsem čistá. Jsem k pomilování. Jsem vyčerpaná.
Zatímco předchozí autorčina kniha mě zaujala především osobní výpovědí o komplikovaném vztahu s matkou a vlastním tělem, k hrdince románu Mohla by být jeho dcera jsem si hledala cestu obtížněji. Její posedlost mužem, který by mohl být jejím otcem, mě nevtáhla tolik jako autorčiny vzpomínky na vlastní život. Přesto McCurdy čtivě a přesvědčivě ukazuje, jak snadno si můžeme potřebu blízkosti splést s touhou po někom, kdo nám ve skutečnosti spíše ubližuje. A také že zklamání a špatné zkušenosti nemusejí navždy určovat, kým jsme. Výsledkem je syrové, místy odpudivé a ne vždy stejně poutavé čtení, které však pod provokativním námětem skrývá citlivější příběh o hledání sebe sama.
Jsme jen dva lidi, které dohromady svedlo to, jak moc zasraně ztracení oba byli.
Pozor, kniha je určena čtenářům od 18 let. McCurdy se inspirovala i vlastními zkušenostmi. Otevřeně mluvila o tom, že předobrazem příběhu byl její první vztah s jedním ze scenáristů seriálu iCarly, kterému bylo přes třicet let, zatímco jí teprve osmnáct. Ke knize napsala také scénář a chystá se její filmovou adaptaci sama režírovat.
Za poskytnutí recenzních výtisků děkujeme nakladatelství Jan Melvil Publishing, Audiolibrix a Euromedia Group.
Foto: Dorota Noon
