Vzhlížet ke hvězdám: Jacob Elordi létá nad troskami civilizace a hledá důvod žít 

Do kin vstoupila adaptace románu Petera Hellera. Postapo Vzhlížet ke hvězdám s Jacobem Elordim v hlavní roli ukazuje svět po zničující epidemii chřipky. Nečekejte zombíky, ale křehkou ódu na život, letecké pohledy na krajinu a nevytěžený potenciál. 

Konec světa už jsme v kině viděli mnohokrát. Svět vytvořený Peterem Hellerem v románu The Dog Stars (český překlad Psí hvězdy vyšel v roce 2014) je dostatečně nevlídný na to, aby z něj mohl vzniknout působivý postapokalyptický thriller, zároveň ale nabízí prostor pro komornější příběh. Vzhlížet ke hvězdám režiséra Ridleyho Scotta se místo monster, honby za lékem nebo záchrany lidstva soustředí na otázku, co vlastně znamená zůstat člověkem ve světě, kde se pravidla civilizace definitivně rozpadla. 

Píše se rok 2035. Většina lidstva podlehla pandemii chřipky a z civilizace zbyly jen trosky. Města jsou prázdná a přeživší se snaží hlavně si zajistit potravu, léky a bezpečí. Na budování nové společnosti tu nikdo příliš nemyslí. Bývalý mechanik Hig (Jacob Elordi) žije na opuštěném letišti nedaleko Denveru společně se psem Jasperem a vojenským specialistou Bangleyem (Josh Brolin). Zatímco Bangley se řídí pravidlem, že první se střílí, než otevírá dveře nezvaným hostům, a lidskost vnímá spíše jako slabinu, Hig se stále snaží neztratit soucit. Většinu času tráví létáním, zajišťováním zásob, truchlením po své manželce nebo pozorováním hvězd. Právě Jasper je přitom jedním z posledních pevných bodů jeho života a pojítkem s minulostí.

Během jednoho z letů Hig zachytí záhadný rádiový signál z místa v Grand Junction. Najednou má důvod opustit relativně bezpečnou základnu a vydat se do neznáma hledat zdroj signálu a zároveň i naději. Po cestě potká Cimu (Margaret Qualley) a jejího otce (Guy Pearce), se kterými nakonec stráví více času, než by kterýkoliv z nich ze začátku plánoval. 

Prostředí filmu může připomenout třeba The Last of Us. Pandemie, opuštěná města, ozbrojení přeživší a permanentní pocit, že nebezpečí může přijít odkudkoliv. Jenže zatímco v The Last of Us čekáte, kdy se z temného rohu vynoří další nakažený, Vzhlížet ke hvězdám nechává mnohem více prostoru tichu. A také leteckým pohledům na krajinu, která je krásná i děsivá. Tyto scény patří k nejpůsobivějším momentům filmu.

Nepřítelem tu nejsou obludy, ale lidé. Někteří přeživší zdivočeli, rabují a zabíjejí, jiní se pokoušejí vytvořit vlastní podobu utopie. A nad tím vším visí vzpomínka na nemoc, která svět, jak ho známe, zničila. 

Právě v tom je film zajímavější než řada jiných postapokalyptických příběhů. Neřeší především to, jak zachránit lidstvo. Zajímá ho, co se stane s člověkem, který přežil, ale přišel téměř o všechno, co mu dávalo důvod žít.

Film se může pochlubit dobrým hereckým obsazením. Jenže ani schopní herci nedokážou zachránit scénář Marka L. Smitha, který je podepsaný například pod filmem Revenant: Zmrtvýchvstání s Leonardem DiCapriem. 

Je pravda, že už Hellerova předloha je spíše meditativním a poetickým dílem, kde se nic moc neděje.  Její síla spočívá právě v tichu, samotě a drobných okamžicích, které dávají přežívání nějaký smysl. Film tento charakter zachovává, ale zároveň z něj nedokáže vytěžit dostatečně silné drama. Nejvíc je to znát ve vztazích mezi postavami. Hig a Cima mají mnoho společného. Oba přišli o blízkého člověka, snaží se nějak fungovat v novém světě a hledají důvod, proč pokračovat. Jejich sbližování proto dává smysl. Chemii mezi Jacobem Elordim a Margaret Qualley ale scénář nedokáže pořádně využít. Dialogy místy působí příliš doslovně a místo toho, aby emoce nechaly přirozeně vzniknout, postavy je divákovi často rovnou vysvětlují. 

Snímek je spíše poklidný a melancholický, pár akčních scén se ale dočkáte. Některé jsou docela povedené a Scott v nich ukazuje, že zkušenosti režiséra, který stojí mimo jiné za Vetřelcem, nikam nezmizely. Scott v minulosti uměl spojit velkolepost s emocemi, žánrovou podívanou s výraznými postavami a atmosféru s příběhem. Tady se mu z jednotlivých ingrediencí nepodařilo vykouzlit fungující celek. Některé potenciálně zajímavé dějové odbočky navíc působí spíše jako slepé uličky. 

Vzhlížet ke hvězdám má fajn námět, schopné herce a vizuálně nezklame. Zároveň mu ale chybí vlastní výraznější tvář a především scénář, který by dokázal naplno využít to nejlepší z knižní předlohy. Ridley Scott ve svých osmaosmdesáti letech dál plánuje jeden projekt za druhým. Tempo ale nemusí znamenat zároveň i kvalitu. Tentokrát mu ani zkušenost legendy za kamerou nepomohla překonat limity scénáře. Vzhlížet ke hvězdám tak není špatný film. Je to spíš film, který měl potenciál být mnohem lepší. 

Zdroj fotek: Falcon