„Dobré odívání je součástí vzdělanosti a slušnosti,“ říká návrhářka Zuzana Kubíčková
Pokud se alespoň trochu vyznáte v české módní scéně, jméno Zuzana Kubíčková určitě neslyšíte poprvé. Mladá úspěšná návrhářka absolvovala několik stáží v zahraničí, je držitelkou ocenění Czech Grand Design a pravidelně se účastní všech významných módních událostí, jako je například Mercedes-Benz Prague Fashion Week. Jaká zakázka pro ni zatím byla největší výzvou? Co si myslí o českém smyslu pro módu? A proč dennodenně riskuje? To vše a mnohem více nám Zuzka prozradila v rozhovoru pro Daily Style.
Tématem Vaší nové kolekce pro jaro/léto je hra. Jak podle Vás vypadají Vaše zákaznice? Myslíte, že to jsou hravé ženy, které se nebojí zariskovat – ať už v módě či obecně?
Určitě, jsou to ženy, které se nebojí. K mým věcem však není potřeba zase tolik odvahy. Ale pravdou je, že zákaznice by s mou tvorbou měly být seznámeny dopředu, což bývají.
A co Vy sama, byla ve Vašem životě nějaká zlomová chvíle, kdy jste zariskovala a vyplatilo se to?
Riskuji neustále. Jen s každou přicházející sezónou riskuji. Největší risk však bylo to, že jsem se rozhodla jít svou cestou a dělat práci, kterou dělám a přesvědčit některé lidi, aby do toho šli se mnou. Ani v tvorbě nemířím na jistotu a předvídatelné modely. V jejím procesu nejde o analýzy, předpovědi, ani jinou predikci. Vše je založeno na nevyzpytatelném, spontánním principu, kde mezi úspěchem a neúspěchem existuje jen tenká hranice.
Jak u Vás probíhá proces tvorby? Z čeho čerpáte inspiraci?
Procesy tvorby jsou různé. Závisí na tom, co má být výsledkem nebo jaké je zadání. Pokud se jedná o „volnou tvorbu“, tedy o kolekci a její přehlídku, tak vypadá velmi volně. Mám své rituály, kdy se zamýšlím nad tím, co vzniká, definuji si to a znovu rozmýšlím. Zezačátku nikdy nekalkuluji, vypínám hlavu a pracuji třeba jen s detaily. Může to začít i tím, že objevím nějaký materiál či techniku a hraju si s jejich strukturou. Výsledný obraz si pak vytvářím během procesu, takže na začátku sama často přesně nevím, jak bude vypadat to na konci. Nejde však o žádný chaos. Každý krok má svůj řád a smysl. Chci říct, že někdy je lepší na začátku vypnout a racionálno zapojit až při stříhání, kdy se začíná tvořit forma. Inspirace je všude kolem.
A jak řešíte situaci, kdy se inspirace ne a ne dostavit? Máte nějaké osvědčené tipy pro nastartování kreativity?
Intenzivní přemýšlení nad tím, co chci dělat. Jakmile mám alespoň nějakou mlhavou představu, tak nechávám pracovat intuici a inspirace se obvykle vygeneruje sama. Ve výsledku pak i vše dává zpětně smysl a logiku. V mém případě se však jedná o automatické chování. Je to model, který by musel popsat spíše někdo zvenčí. Ale je zajímavé, že se do oblečení dají přenést vlastní představy, které kolikrát ani sám nositel nevidí a o jejich skryté hodnotě pak vím jen já.
Snažíte se hodně zaměřovat na zakázkovou výrobu. Co pro vás zatím byla největší výzva? Přišla za Vámi někdy zákaznice s nějakým neobvyklým požadavkem?
Doposud nejnáročnější zakázkou pro mě bylo udělat uniformy pro zdravotnickou kliniku. Měla jsem sice docela volnou ruku, ale i přesto to byla výzva. Kreativita je super, ale uspokojit pracující lidi z určité profese tak, aby ocenili funkčnost a celé se to shodovalo s jejich estetikou… tohle zadání svou náročností zatím nic nepředčilo. Je to paradox, že pro někoho tak obyčejná věc jako je uniforma, může být náročným projektem.
Kromě toho, že jste vystudovala Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, jste měla možnost absolvovat i několik stáží v zahraničí. Liší se náš systém vzdělávání oproti tomu zahraničnímu? Setkala jste se s jiným přístupem, podmínkami apod. než u nás?
Samozřejmě, ale je to již 7 let, co jsem skončila studium. Řada věcí se mohla změnit. Nicméně z toho, co si pamatuju, to rozhodně jiné bylo. Už proto, že jsem zvolila země, které již tenkrát byly hodně napřed. Měla jsem tam pocit, že jsem blíž tomu opravdovému světu mody. Byli to skuteční profesionálové, kteří nás vedli, a já získávala pocit, že má smysl se do módy opravdu pustit.
Absolvovala jste stáže v Paříži, Reykjavíku a v Miláně. Pokud byste si z každého města měla odvézt právě jeden kus oblečení, co by to bylo a proč?
Z Reykjavíku bych si přivezla jejich tradiční a typický vlněný svetr, z Paříže cokoliv. Nejspíš rukavičky nebo klobouček od nějaké malé francouzské značky. Z Milána bych si přivezla nějaké „pořádné“ boty například od Prady nebo Valentino. Nebo vlastně cokoliv od Valentino.
Součástí nové kolekce pro jaro/léto je i linie spodního prádla. Mnoho žen spodní prádlo podceňuje, protože není vidět. Proč by pro nás, ženy, mělo být důležité dbát na to, abychom měly nejen hezké šaty, ale i to, co je pod nimi?
Spodní prádlo je to, co máme nejblíže tělu. Je to základ stejně tak jako konstrukce čehokoliv, co má stát a držet pohromadě. Prádlo nejen ovlivňuje to, jestli se cítíme dobře nebo ne, ale u žen dokáže formovat postavu a zvyšovat sebevědomí. U prádla jde také na první pohled vidět, zda je luxusní nebo ne, takže je to svým způsobem šperk.
Češi jsou často kritizováni za svůj styl oblékání. Také to vidíte takto černě, nebo na to máte jiný názor? A existuje nějaký prohřešek objevující se na našich ulicích, který nemůžete vystát?
Spíš než vztah k módě vidím „černě“ českou mentalitu. Že do sebe lidé bezohledně vráží, jsou nevrlí, mračí se. Oblékání je už třešinka na dortu. Prohřešek, který ale nedokážu vystát, jsou tělové punčocháče v zimě. Takzvané silonky. Nejlépe v kombinaci se zimní bundou a v kozačkách. Jinak si myslím, že lidí, kteří se módou nezabývají, je na světě opravdu celá řada.
Často se účastníte různých módních událostí jako je Mercedes-Benz Prague Fashion Week, Desingblok nebo Unique Fashion Week. V čem spatřujete největší benefity těchto akcí?
Pro mě jako návrháře je to disciplína k udržení pravidelnosti tvorby a pro diváka je to také velmi zajímavé. Móda je přeci jen obor, který by měl zajímat všechny, protože oblékat se musíme všichni. Dobré odívání je otázkou slušného chování a je to součást vzdělanosti a dobrých mravů, kde cílem je, aby si člověk dokázal říci, že se umí vhodně obléci na danou příležitost. Lidé by se právě proto měli o oblékání zajímat i z jiného úhlu pohledu, než jen z toho konzumního, kdy kupují to, co nezbytně potřebují. Zároveň není nutné nosit to, co si myslíme, že je nutné nosit. Stačí mít vlastní fantazii.
Vím, že se věnujete také zakázkové výrobě svatebních šatů. Pokud byste se měla v budoucnosti vdávat, chtěla byste mít na sobě šaty, které jste si sama ušila, nebo byste preferovala jinou variantu?
Nejspíše bych zvolila jinou variantu.
A otázka na závěr – dáte přednost raději štěstí v lásce nebo ve hře?
Myslím, že je možné mít štěstí v obojím.
Děkujeme Zuzce za rozhovor a přejeme hodně štěstí a inspirace!
Autor úvodní fotografie: Martin Šandera
Tvorbu Zuzany Kubíčkové si můžete prohlédnout i na jejích stránkách.