Dystopie, satira či love story? Přečetli jsme za vás

Léto se krátí a mnozí míří zpátky do práce či školních lavic. Možná už si knihu nevezmete k bazénu nebo na dovolenou, stále ale můžete čtením trávit čas. Přinášíme další recenze, které vám mohou usnadnit výběr nových přírůstků do vaší knihovny. 

Naše ztracená srdce (Celeste Ng)

Americká autorka hongkongského původu Celeste Ng si získala pozornost čtenářů i kritiků romány Vše, co jsme si nikdy neřekli a Ohníčky všude kolem. Na její nejnovější dystopický román Naše ztracená srdce jsme si museli počkat šest let. Už takto v úvodu ráda prozradím, že podle mě to čekání za to stálo.

Příběh se odehrává v blízké budoucnosti, nebo možná v alternativní realitě dneška, v Cambridge v USA; Spojené státy zachvátila ekonomická krize, která vede k rozpadu společnosti. Za viníka je označována Čína, proto v nově vznikajícím fungování státu hlavní roli hraje PAKT, usnesení, že cokoliv čínské je třeba potlačit. Nacionalismus je na steroidech, rasismus na vzestupu. A pokud náhodou nevychováváte své děti v dokonalém souladu s PAKTem, jsou vám bez milosti odebrány.

Člověk by musel být šílenec, aby zrušil PAKT, souhlasil Ptáček. PAKT pomohl ukončit Krizi; díky PAKTu vládne mír a bezpečí. To vědí i děti ve školce. PAKT dává dokonalý smysl: Když se chováte nevlastenecky, ponesete následky. Když ne, čeho byste se báli? A kdo uvidí nebo uslyší něco nevlasteneckého, ten má povinnost uvědomit úřady. Ptáček svět bez PAKTu nezažil: je to axiom stejně jako gravitace nebo Nezabiješ. Nechápal, proč by se někdo stavěl proti němu a co to má společného se srdci, jak se může srdce vůbec ztratit. Copak může člověk přežít, když mu v těle nebije srdce?

Hlavním hrdinou je dvanáctiletý Noah, kterému rodiče přezdívali Ptáček. Předtím, než ho matka v jeho devíti letech opustila kvůli revoluci. Margaret Miu, dcera čínských imigrantů, PAO (původem z asijské oblasti), básnířka a autorka sbírky Naše ztracená srdce se stala hlasem vzpoury. To náš malý hrdina nechápe, mísí se v něm zmatek, vztek a stesk. Jak může tatínek, dřívější univerzitní profesor, nyní zaměstnanec univerzitní knihovny, tak jednoduše předstírat, že s nimi nikdy neměla nic společného? A proč vůbec existuje revoluce proti PAKTu (zákonu na podporu americké kultury a tradic), který zajišťuje bezpečí, no ne?

Noah má jako dítě zidealizovaný a zjednodušený pohled na svět, vnímá ho např. skrze pohádky. Ve společnosti, kde se nemá možnost dozvědět minulé pravdy, protože se o nich mlčí, jsou ničeny spolu s knihami (které by svým obsahem ve čtenáři mohly podnítit nebezpečné myšlenky), ani nemůže vše vědět a chápat. Jeho životem zamává dopis od mámy. Poslala mu ale jen kreslené kočky. Nakonec tajemný vzkaz rozluští, zatímco si začíná více všímat světa kolem sebe, a vydává se na cestu za svým dlouho postrádaným rodičem. Při tom konečně objevuje pravý příběh revoluce. Příběh jeho mámy. Objevuje, jaký byl svět před PAKTem a jaký je teď. Uvědomuje si, že realita není pohádka, respektive že i v pohádce jsou netvoři, kletby a nebezpečí číhající pod falešnou maskou. Chápe, jak je maličký, jak snadno by ho svět mohl roztrhat na kusy. Přichází na to, že dětí, které byly odebrány rodičům bouřícím se proti PAKTu a sympatizujícím s Čínou, je ve skutečnosti mnohem více, že se nejedná o něco, co se odehrává v krajních případech, jak tvrdí režim. Jednou z takových dětí je i jeho kamarádka Sadie.

Hledat informace o Číně nebo japonské pohádky není jediná nebezpečná věc. Nebezpečné je vypadat jako on, vždycky bylo. Je nebezpečné být dítětem své matky, v nejednom ohledu. Táta to ví odjakživa, odjakživa byl na něco takového připravený, odjakživa je ve střehu před tím, co se jeho synovi jednou nevyhnutelně musí stát. Před tím, z čeho má strach: že se jednoho dne někdo podívá Ptáčkovi do tváře a uvidí nepřítele. Že v synovi někdo uvidí matku, ať už její krev, nebo její skutky, a vezme mu ho.

Celeste Ng se tématu rasy nebo rodinných vztahů věnovala už ve svých předchozích knihách, ovšem v románu Naše ztracená srdce vyznívají ještě naléhavěji než předtím. Autorka ukazuje strach a lidské utrpení, daří se jí předat čtenářům a čtenářkám živý náhled na to, jak se cítí utlačovaní, jak zdánlivé malichernosti mohou vést k děsivým činům, jak snadno se zhroutí dlouho budovaná prosperita. A to všechno očima citlivého malého chlapce, který není postižen okolní nenávistí, naopak bývá mnohdy jejím terčem. Tento příběh o vládním obětním beránkovi jsme již slyšeli, což mu spíše přidává na síle, než aby mu ubíralo. Hitler obviňoval Židy z ekonomické špatné situace Německa. Trump hlásal, aby se obyvatelé USA báli karavan „zlých“ migrantů. Tady jsou to Asiaté a zejména Američané čínského původu, kterým je dáváno za vinu vše, co se pokazilo. Někdo – všichni – se snažil, aby Číňané zmizeli. Odznáčky s vlajkou zdobí každou klopu. 

Vysvoboď mě (Malin Persson Giolito)

Bestsellerová švédská spisovatelka Malin Persson Giolito, autorka oceňovaného thrilleru Tekutý písek (který se dočkal i seriálového zpracování), se vrací s dalším mrazivým příběhem. 

Ve Våringe je lehký umřít, hlásalo graffiti nedbale načmárané na zdi. Kdosi se je pokusil smýt, ale moc se nenamáhal, takže text byl stále čitelný. Je snadný umřít, ale strašně těžký žít, bylo nastříkáno kousek vedle.

Na jedné straně dálnice leží betonově šedé město Våringe se zhasnutými reflektory na sportovišti, se školou zajištěnou alarmem, s domy s pozavíranými dveřmi a zataženými záclonami. Na opačné straně sousedí Rönnviken, město chráněné před hlukem z komunikace pásem zeleně. Byty, čtyři školky, lesopark s osvětlenou běžeckou stezkou, základní škola a soukromé gymnázium, golfové hřiště, dětské hřiště…

Na opuštěné hřiště se tiše snáší sníh. Čtrnáctiletý chlapec leží tváří dolů před houpačkou a pomalu z něj vyprchává život. Za ním stojí jeho nejlepší kamarád s ještě horkou pistolí v třesoucí se ruce. Již v úvodu románu Vysvoboď mě na vás dýchne ponurá atmosféra místa, kde děti zabíjejí děti, a chcete se dozvědět, co k tomu vedlo. 

V příběhu sledujeme životy dvou chlapců z rozdílných světů – Dogge vyrůstá v luxusním domě na předměstí, Billy v chudinské čtvrti plné kriminality a nenávisti. Jejich osudy však nejsou až tak rozdílné a oba dva jsou velmi brzy vrženi do světa gangů, násilí a drog. Děti, obětavá místní policie, svobodné matky, majitel obchodu s potravinami na náměstí – nikdo není ve zdejší komunitě ušetřen. Při čtení máte pocit, že všichni v této zkažené společnosti ztrácí zodpovědnost, nebo jsou naopak zodpovědní za všechno zlé. Čekáte, že každou chvíli dojde k dalšímu zločinu. 

Přátelství chlapců bylo v těchto kulisách odsouzeno ke špatnému konci. Již od útlého věku dělají neplechu. Kradou, ničí cizí majetek, berou drogy a jejich zločiny se postupně stupňují. To vše proto, aby se zalíbili vedoucímu gangu Mehdimu, kolem kterého si vybudovali takový kult osobnosti. 

„…Lžou o věcech, o kterých lhát nemusí, a pravdu řeknou, když to člověk nejmíň čeká. Jsou schopní zabít kvůli tomu, že se někdo zasmál nějakému vtipu, kterému neměl, anebo dal lajk fotce na Instagramu, který taky neměl dát. Dokážou opít holku, spát s ní, když to nevnímá, a současně si to celé natáčet. Nesnaž se je pochopit, tady není co chápat. Jsou to netvoři.“

„Tak moment. Děti, které provádějí hrozné věci, nebudeme nazývat netvory. Jsou to děti.“

„Jak dlouho se dá o někom říkat, že je ještě dítě? Od kolika let po nich můžeme chtít, aby zodpovídali za své činy? Od deseti? Od dvanácti? Když začnou mutovat? Nebo až od osmnácti? Nemám už sílu s nimi jednat v rukavičkách…“

Příběh sledujeme z různých pohledů –⁠ Dogge, Billyho, policisty Farida či třeba majitele obchodu. Autorka pracuje s dětstvím, které je otrávené špatnými poměry, nemocí, smutkem a kriminalitou, přátelstvím, rolí dítěte a dospělého ve společnosti, rasismem, touhou po uznání a zároveň přežití. Kniha se mi dobře četla, protože je rozdělena na krátké kapitoly, na druhou stranu se mi do ní nedařilo až tak snadno začíst, místy mi příběh přišel lehce natahovaný. Jednoduše to nebyl můj šálek kávy, ale věřím, že fanouškům podobných příběhů se Vysvoboď mě bude líbit. 

Miláčkové z metra (Kate Spencer)

Americká spisovatelka, novinářka a spolumoderátorka podcastu Forever35 Kate Spencer zatím v našich končinách není příliš známá. Na svém kontě má dvě knihy, z nichž jedna před pár měsíci vyšla v českém překladu. Román Miláčkové z metra, který vás už jen na pohled upoutá svou zářivě růžovou ořízkou (já osobně jsem z ní tolik nadšená nebyla, ani ne kvůli holému faktu, že růžovou moc nemusím, ale spíš proto, že mi při čtení poněkud dráždila oči) potěší všechny nadšenkyně do love story, které věří, že všechno zlé je pro něco dobré – stejně jako hlavní hrdinka Franny.

Bytová designérka Franny Doyleová prožívá jeden z nejhorších dnů svého života. Právě přišla o práci: ve firmě pracovala čtyři roky a více než rok ji šéfové ujišťovali, že bude povýšena. Místo toho ji nyní bez okolků vyhodili. Vyhazov z práce však nakonec není to nejhorší, čím si v Franny v daný den projde. Ve dveřích metra se jí zaseknou šaty, což vyvolá větší reakci, než by kdy tušila. 

„Nate.“

Byl to ten obr v kvádru, který stál vedle mě, až na to, že teď už měl na sobě jen nažehlenou bílou košili a světlemodrou kravatu. Jeho ramena mi sahala akorát k očím. Na ruce mu elegantně viselo tmavomodré sako. „Nate,“ řekl znovu zjevně vyvedený z míry mou neschopností pochopit, co mám s jeho sakem udělat.

Vzhlédla jsem, abych se mu podívala do očí.

I v tomhle děsném stavu (Ježkovy voči, roztrhly se mi šaty, takže mám odhalená celá záda až na zadek a mám na sobě jediná tanga, která vlastním, ale nikdy je nenosím, jelikož tanga jsou příšerně nepohodlná, jenže včera večer jsem se vykašlala na praní, takže takhle to dopadlo, a ještě k tomu všemu mě právě propustili z práce a pořád mi zbývá nejmíň pět let splácení studentských půjček.) jsem dokázala zaregistrovat, že je pohledný. Takový ten fešák, za kterým se otočíte, když ho míjíte na ulici. 

Druhým hlavním hrdinou, tajemným zachráncem z metra, je Hayes, celostátně uznávaný průkopník v oblasti sociálně odpovědného investování a spoluzakladatel firmy Arbor Financial Partners. Na první pohled úplný protiklad Franny, člověk s analytickým myšlením a s do detailu naplánovaným kalendářem, který má rád věci pod kontrolou, workoholik. 

V osmimilionovém městě by se v běžném životě asi sotva potkali. Jenže tragikomickou situaci v metru si někdo z přihlížejících vyfotil, sdílel na sítích s #milackovezmetra, a tím se fotografie stala virální. Franny a Hayes jsou vypátráni a pozváni do televize. 

Nejpříšernější seznámení na světě se právě proměnilo v báječnou romantickou komedii, o které všichni mluví. Se mnou v hlavní roli. 

Jejich druhé setkání je podobně trapné jako to první. Nějakým způsobem na sebe ale i poté stále narážejí – a ke svému překvapení se jim ve společnosti toho druhého líbí (hmm, jak nečekané).

Tohle je veeelká oddechovka, u které se i nasmějete. Místy autorka příliš tlačí na pilu, opakuje se – samotný trapas připomněla tolikrát, že už mi to lezlo trochu krkem. Nicméně se po několika desítkách stran příběh začal naštěstí ubírat i jiným směrem. Je to takový ten typ příběhu, který musíte brát trochu s rezervou, u kterého jednoduše vypnete hlavu, kniha, se kterou je fajn trávit třeba večery po práci. Kate Spencer skrze příběh ukazuje svou lásku k New Yorku, s hrdiny objevujeme část města a jeho atmosféru. Zdůrazněné je to v originálním názvu knihy, In a New York Minute, ale ve výsledku mi přišlo velmi logické pro české čtenářstvo vybrat Miláčkové z metra. V závěru bych chtěla varovat, že při čtení někteří z vás s vysokou pravděpodobností dostanou chuť na bagel…

Třpytní (Oliver K. Langmead)

Vstupte do světa nádherných (i podivných) kostýmů, grandiózních paláců v nebesích, opulentních večírků a přísně daných společenských pravidel. Kniha Olivera K. Langmeada je utopií ze světa módy, která se soustředí na rodinu a bizarní život nejvyšší třídy. 

Třpytní jsou elita. Topí se v luxusu a život tráví nicneděláním. Jako otrok neustálých změn – a brutálních soudů – v oblasti módy se i hlavní hrdina Simon snaží být dokonalý, bez poskvrny. Protože kdyby to bylo jinak, stane se nemódním, a nikdo přece nechce být nemódní, nedejbože ohyzdný. 

Vlak projel tunelem a on se zničehonic ocitl uprostřed vší té hrůzy, kde se za prostými ploty pohybovali nemódní. Kéž by mu neodstranili slzné kanálky – protože teď by pro ně zaplakal. Cítil, že se mu svírá žaludek, když sledoval, jak procházejí kolem, narážejí jeden do druhého, usmívají se nenamalovanými ústy…  Když pomyslel, že patřili ke stejnému vývojovému druhu! Nešlo mu to na rozum. Simon tajně doufal, že všichni nemódní chytí nějakou nemoc a vyhynou. Ovšemže nebylo módní zaobírat se podobnými myšlenkami. Panoval názor, že ti nahoře by měli ohyzdné litovat, soucítit s nimi.

Na jednom večírku začne Simone krvácet z nosu, čímž neúmyslně odstartuje zbrusu novou módní vlnu – jenomže uznání připadne někomu jinému. Vzájemná řevnivost obou rivalů roste a hrozí, že brzy zničí celou opulentní utopii, v níž třpytní žijí. Protože nikdo nedovede být tak krutý jako ti nejkrásnější lidé. 

Něco takového jsem asi nikdy předtím nečetla. Po přečtení prvních stránek jsem uvažovala nad tím, jak moc to Langmead myslí vážně, jak moc mě příběh a postavy v něm iritují a z jaké míry se jedná o počin autora, kterého bych nejradši potkala a řekla mu, že je to fakt týpek. Je naprosto zřejmé, že si dělá legraci z celebrit a fashion influencerů, že si do nich trochu rýpe. Jen na prvních dvou stránkách padlo tolik jmen značek a detailních popisů postupu ranního líčení, že jsem měla pocit, jako bych četla scénář k vlogu. Tato satira je šokující a směšná, prostě WTF (výstižněji to popsat asi nejde). Vnímání a nastolování nových trendů je dovedené do absurdna stejně jako celý život Třpytných a hardcore fashionistů. Jedná se o svět, ve kterém jídlo slouží spíše na okrasu a jako ukázka luxusu nebo se zkapalněné kape do očí, svět, kde si lidé nechávají pravidelně mazat vzpomínky, protože uchovávání traumatických a nevhodných vzpomínek může vést k estetickým poruchám s příznaky jako mračení, vzdychání nebo pláč. 

Simon vešel do posilovny, kde ostatní Třpytní elegantně působili na různých cvičebních strojích. Někteří se mírně pohupovali na velikých nafukovacích balonech, jiní procvičovali chůzi po přehlídkovém molu na běžeckém pásu. Několik se jich dokonce rozhodlo vystavit svá těla na složitějších strojích, které návštěvníkům umožňovaly vyzkoušet si některé úchvatné atletické polohy. Ovšemže cvičit na veřejnosti by bylo zcela nemódní, zato nechat se vidět, jak posilování předstíráte, bylo zcela v pořádku.

Dialogy jsou ploché a opakující se, plné zdvořilostních lichotek (co si budeme povídat, na některých společenských akcích to tak může v menší či větší míře vypadat). Nejeden čtenář bude Simona (a možná celou knihu) pravděpodobně od začátku nenávidět. Jako všichni Třpytní je komicky sebestředný a prázdný. Móda je jeho náboženstvím, stejně jako krása. Neuvědomuje si svou finanční sílu (ani neví, co jsou to peníze), zcela ignoruje nižší pracující třídu a užívá si života a krásy ve všech podobách. Dokud barevné koktejly doplňují jeho oblečení a ostatní ho obdivují, je život dobrý. Pokud hledáte neobvyklou a spekulativní literaturu, nenechte si Třpytné ujít. 

Za poskytnutí recenzních výtisků děkujeme společnosti Euromedia Group.

Zdroj fotografií: Dorota Noon