Honza Doležal alias Zápisky umělce: „Mám rád, že báseň je krátká záležitost.“

Hudebník Honza Doležal alias Zápisky umělce nám prozradil mnohé ze své tvorby a ze života. S posledním dílem se zařadil také mezi autory básnických sbírek. Jak žije a pracuje člověk, který se vším, co dělá, snaží hlavně bavit sebe i ostatní?

Studoval jsi střední školu zaměřenou na fotografii. Jak ses dostal ke psaní?

Psaní přišlo dříve než fotografování. Když jsem byl malý hodně jsem četl, tak mi přišlo přirozené, že bych se o něco pokusil. Byl to můj první prostředek k sebevyjádření, když pomineme kytaru. První báseň jsem složil v 7 nebo 8 letech. Poté jsem si zakoupil sbírku básní Krchovského a bylo zřejmé, kam se budu ubírat.

Proč právě básně?

Měl jsem přístup ke knihám, které byly zrovna doma. Převážně to byly knihy od Bukowskiho, tudíž jsem měl zřejmě dospělejší myšlení něž děti mého věku. Což není nejlepší, nevím. Mám rád, že báseň je krátká záležitost. Možná právě proto. Rozhodně tomu ale nebylo tak, že bych si řekl „teď budu psát básničky“. Vše bylo samovolné.

Tvoje poslední knížka vyšla skrze vydavatelství, anebo vytváříš sbírky na vlastní pěst?

Dělám je sám. Přes vydavatelství to stojí stejné peníze, ne-li víc a ve finále z toho mám pár korun. Navíc, mě všichni znají skrze Instagram, takže si jí mohou objednat přímo u mě. O to víc je to autentické, trávím x měsíců na poště, v přeplněném pokoji knížkami a bublinkových folií. (smích)

Víš kolik lidí vlastní tvoje dílo?

Kolem 300-400 lidí. Spíš víc, nemám to přesně spočítané. (smích)

Jak se liší psaní textu k písním oproti vytváření básnické sbírky?

Songy píšu v angličtině, takže jsem mnohdy upřímnější než v rodném jazyce, protože si nepřijdu tak odhalený. Asi si nedovedu představit, že bych text k ,,Life is Joke“, který pojednává o telefonátu mého táty, který se chtěl ten večer zastřelit, interpretovat v češtině. Ten text je zahalen do veselé melodie, čili když nechceš tak text v hudbě nevnímáš. Báseň vnímat musíš.

Tvoříš pouze v období kdy máš deprese nebo dokážeš čerpat i ze šťastných událostí?

Většinou píšu pod vlivem deprese, která ale díky mé přítelkyni prakticky vymizela a objevuje se jen zřídka, takže jsem musel přijít na to, jak tvořit, když mi bude fajn. Je ale pravdou, že to jde pomaleji.

Je asi dobré říci, že vaše kapela nese název The Valentines, proč jste jí takto pojmenovali?

Není to vůbec zajímavý příběh, kdysi ještě poněkud v jiné sestavě, jsme zkoušeli na Valentýna a poslouchali Bowieho Valentine´s day.

Moje oblíbená píseň z vaší tvorby je coffee and cigarettes. V zahraničí se rozmohl trend líbivé melodie, nicméně plochost a jednoduchost textů. Na čem lpíš?

K té písni, to je jedna z mých neoblíbených (smích) . Byla napsána jako jedna z prvních a je zvukem úplně jiná než to, kam se ubíráme. Naživo ji už ani nehrajeme (smích). Samozřejmě, jsem toho názoru, že je dobré vědět, o čem píšeš, ale když se podíváme na žebříčky, není to zdaleka rozhodující. Já píšu hlavně o svých pocitech. Texty jsou pro mě filtrem silných emocí. Lidé se s tebou mohou lépe ztotožnit, a to je nejvíc.

Kdo tě přivedl k tomu dělat hudbu a založit kapelu?

Od malička jsem miloval hudbu. Mamka mi pouštěla Nirvanu, The Cure a táta zase punk. Ke kytaře mě ale přivedl můj nevlastní táta, který měl doma starou akustiku. Když mi koupil první elektrickou kytaru, začal jsem chodit do hudebky, hrát v jazzové kapele. Po nějaké době mě ale přestalo bavit hrát složité skladby pro malý okruh lidí. Díky objevení The Smiths a Indie rock jsem věděl, že se chci věnovat muzice. Od té doby dělám muziku srdcem a tak, jak ji chci.

Co je tvůj cíl do budoucna?

Dělat, co mě naplňuje. Dostat se do povědomí více lidem, vydat EPčko s kapelou. Hlavně ale mít život plný lásky a pohody. Být prostě šťastný.

Zdroj fotografií: archiv Honzy Doležala