I Am Rosie: V podcastu DONAHA rozebíráme s influencery vztahové perspektivy
Česká popová rebelka s příměsí punkové odhodlanosti, I Am Rosie, se nově vrhla do tvorby podcastu DONAHA, kde vyslýchá influencery ohledně jejich intimních příběhů. Vyzpovídali jsme ji ale i o tom, jak probíhaly začátky její hudební kariéry, nebo třeba kdy si obarvila své vlasy na ikonickou růžovou. A taky, co a kdy pro nás chystá dalšího v rámci své tvorby!
Jak si se ke zpěvu dostala a kde začala tvá cesta sólové zpěvačky?
Začínala jsem zpívat v Bambini di Praga, což je vyhlášený sbor. Tam se mi dostalo celkové průpravy… byla jsem tam vlastně celých 11 let a bylo to strašně skvělý. Poté jsem navštěvovala různé ZUŠ, kde jsem se začala učit hrát na klavír a studovala zpěv. Moc jsem si přála jít na konzervatoř, ale to mi bylo doma zamítnuto – rodiče věděli, že hudba nemá moc potenciál v rámci zajištění. Ale na druhou stranu si myslím, že kdybych konzervatoř vystudovala, tak bych byla mnohem dál než teď jsem. Když jsem byla na střední, tak jsem si totiž paradoxně myslela, že hudba se dělá tak, že pošleš svoji nahrávku do radia a oni z tebe udělají hvězdu. Bylo náročný vše zjistit, když nevíš co, jak, kde a s kým. Žádné kontakty jsem neměla, takže jsem si našla producenta v Liberci, zatáhla školu a přijela tam natáčet song – rodiče o tom tenkrát neměli vůbec tušení. Tam jsem natočila svůj první song a stál mě tenkrát asi 3 000 Kč, což ve 14 letech byly velké peníze (smích), ale byla jsem za to strašně moc vděčná.
Tvůj větší první singl i s klipem je Young Wild Crazy, jak ten vznikal?
Young Wild Crazy bylo skvělý, to jsem natočila ve studiu Faust Records, který mi doporučila moje bývalá holka, jejíž bývalá holka je dcera majitele studia. Natočila jsem první song a myslela jsem si, že je to hit a že s tím udělám díru do světa. Dost často na to vzpomínám, protože jsem jej chtěla moc dostat do rádia a moje meta byla Fajn rádio. Young Wild Crazy jsem posílala řediteli a on mi odpověděl, že něco tak příšerného dlouho neslyšel a něco v tom smyslu, že doufá, že hudbu už nikdy dělat nebudu (smích). Byla to opravdu zkušenost zkušenost, ale když už máte nějaké zkušenosti za ty roky, tak víte, že to není nejlepší song, ale jak se říká, žádný učený z nebe nespadl. Já se ale řídím pravidlem č. 1: nenech se odradit!
Posílala jsi mu i další písničky?
Ano. Další písnička byla ROOM594 – to tenkrát za mě poslalo vydavatelství. A on se tenkrát omluvil a řekl, že už mě nikdy nebude shazovat jako umělce a nevěděl, že se z toho stane někdy něco takového. Pak vyšlo EP feat. Sharkass, a pak vyšlo Addicted, což bylo hodně nemainstreamový a moc se nechytl, což jsem svým způsobem tušila. Poté přišlo I Can See You a to pořád nebylo dostatečně mainstreamový, ale zbořili jsme hranice tím klipem, o kterém mluvil celý český hudební průmysl, jelikož na natáčení bylo třeba 100 lidí, natáčelo se to týden a byl to prostě masakr.
Jak se to stalo že tam bylo 100 lidí?
Režisér Jan Moravec je megaloman a trochu to přepískl (smích).
Jak se dostáváš k takto zajímavým lidem?
Oslovila jsem tenkrát jednoho režiséra – Honza nám dělal kameru na ROOM594 a seznamoval mě s lidmi, kteří mě zase seznamovali s dalšími lidmi…jako klasický business, je to o kontaktech. Pamatuji si, že když jsem šla tenkrát na své první předávání cen Anděl, tak jsem z toho byla úplně vyplesklá – byla tam třeba Ewa Farna, Mandrage, .. umělci, které posloucháš od dětství a najednou si s nimi ve stejném businessu.
Kterou svou písničku máš nejraději?
ROOM594. Tenkrát jsem to psala o dost bolestivé lásce a baví mě hodně přechody z jemných linek do totálně temného elektra. Ale vlastně jsem taková dost sebestředná – nedávno jsem poslouchala své album a zjistila jsem, že je to geniální. Člověk se musí umět pochválit (smích).
Kdo tě v hudbě nejvíce ovlivnil?
Halsey. Ze začátku taky hodně Katy Perry a Lady Gaga. Když jsem začínala točit ROOM954, tak to Halsey mě dotáhla k elektropopu. Nechtěla jsem moc tvořit mainstreamové věci a tenkrát jsem ji našla s 2000 followers na Instagramu. Dohání mě k slzám, že je teď tak velká a povedlo se jí to. Baví mě, že je renesanční člověk, což je málo umělců.
Kdy poprvé si si obarvila vlasy a kdy poprvé na růžovo nebo jinou barvu?
Obarvila jsem si je ve stejném věku jako moje ségra, což je asi ve 13 letech. První barva byla blond, fialová přišla až v 19. Máma tenkrát málem spáchala sebevraždu – nikdo to nechápal, všichni si mysleli, že si dělám srandu. Tenkrát tyhle barevné vlasy letěly pouze v Americe. U nás to také nikdo skoro nebyl schopen vytvořit – zvládli to až v jednom velkém kadeřnickém salonu, prvně tedy na fialová a pak už přišla aktuální růžová. Zároveň jsem se ke každému klipu snažila tvořit nový vizuál, takže přišly modrý dredy a pak už jsem se vrátila zase k růžové, kterou mám dodnes.
Přezdívka Rosie přišla nicméně ještě předtím. Seděla jsem v tehdejším Cafe Colore na rohu Jungmannovy ulice a otevřela jsem seznam amerických jmen. Zaujala mě Rose, ale přišlo mi to tvrdý a je to z Titanicu, tak jsem si řekla, že to bude Rosie. Před to jsem ještě dala to „I Am“, aby to bylo specifický – teď už to mají ale asi tři umělci.
Jak to máš s módou – kde se nejvíce inspiruješ a v čem se cítíš nejvíc sama sebou?
Mně se strašně líbí různí módní designéři, ale jsou to tak extrémní částky, že si spíš koupíš byt než tři kousky z jejich kolekce. Hodně se mi líbí Vivienne Westwood – ten její punkovej styl, černá barva, Martensky, Conversky, ..
Jak často trénuješ zpěv a jak často skládáš?
Dřív jsem trénovala hodně a pravidelně, teď se hlavně věnujeme podcastu DONAHA, ve kterém se s influencery a slavnými tvářemi bavíme o vztahových i sexuálních perspektivách. Ten je časově hodně náročný, jak to natáčení, tak vydávání, takže teď se více věnujeme tomu. Nová hudba ale přijde brzy!
Jak vypadá celý proces vzniku písně u tebe?
Jak kdy, to je hodně specifické. Nějaký producent udělá písničku za týden, někdo za tři měsíce nebo třeba i půl roku. Většinou se skládá do hudebního podkladu, vytvoří se zpěvová linka a do té se potom dosazují slova. Pak přijde na řadu mix a mastering a vznikne demíčko. No a pak už se píše scénář pro klip, shání se lidi a dává se to celé dohromady – zajišťují se média, postprodukce, naplánuje se datum vydání a znovu se řeší všechna média… a člověk se jen modlí, aby se to dostalo všude tam, kam má.
Zasahuješ sama do tvorby klipu z hlediska toho, jak má celkově vypadat?
Jo, hodně. A dokonce jsme se na posledním klipu s Honzou poprvé pohádali, protože jsme měli každý úplně odlišný pohled na to, jak má vypadat. I Can See You je vizuálně přesně takový, jaký jsem jej chtěla a bez Honzy bych jej nikdy k dokonalosti sama nedotáhla. U klipu k Reputation si Honza dupnul a řekl, že to bude tak a tak a já se snad úplně poprvé v životě podvolila.
Co máš raději – tvorbu písně ve studiu nebo fyzické koncerty?
Z těchto dvou mám raději koncert, ale úplně nejraději ze všeho mám ráda natáčení klipu, protože mi to připomíná tvorbu filmu. Je to náročný, ale úžasný!
Dáváš si dosti záležet na kulisách v rámci koncertu, jak dlouho ti zabere taková příprava?
Tenkrát tu release show jsme vymýšleli úplně celou. Dřív jsem vůbec nevěděla, že třeba existují LED svíčky. Reálně jsme si nemajzli do Rock Café dát 200 svíček, takže jsme na podiu měli LEDky a k nim břečťany a neonový kříž, který ale nakonec ani nefungoval (smích). Nebylo na to moc času, takže se vzaly kulisy z klipu, který vycházel o pět dní dřív než byla show. Nejvíc času nám navíc zabrala práce se zkoušením a samply. Nejvíce mě ale potěšilo, když přišla moje babička, donesla obrovskou kytku a řekla, že je to geniální. Což u člověka, který s hudbou objel celý svět a vedl fenomenální hudební těleso Bambini di Praga, mě chytlo za srdce.
Pověz mi, jak vypadá každodenní život zpěvačky…
Nuda (smích). Bohužel, nejsou tu každodenní rozhovory ani nákupy ani focení…Takový, jaký si to uděláš, to máš. Celý den třeba strávíš v práci, vymýšlíš projekty, řešíme, jestli koupíme neony nebo nekoupíme, jestli budou live záznamy, jak s případně udělá, řeší se nové songy…je to asi trochu víc kreativnější než normální život, ale není to rozhodně nějaká pecka.
Je těžké se na českém trhu prosadit?
Extrémně. A upřímně, i když si myslím, že s angličtinou je to dnes trochu jednodušší, tak bych doporučila začínajícím umělcům, aby zpívali v češtině. Zejména pro vydavatelství je to lukrativnější, když zpíváte česky. Ewa Farna, Mandrage – někdo musí je časem nahradit. My stárneme a nová generace přibývá. Teď třeba letí Billie Eilish nebo Justin Bieber, což už mě popravdě trochu minulo.
Který interpret, album nebo skladba tě v poslední době nejvíce zaujala?
Je spoustu menších umělců, kteří mi přijdou do cesty, ale pořád mě baví hlavně alba Halsey. Ale hodně teď místo hudby poslouchám naše podcasty a snažím se učit, abych neříkala pořád „tak, jakože“ … Je to hodně kontroverzní podcast, a nás strašně moc baví se o těch věcech bavit. Líbí se mi, že se bavíme s osobnostmi, které jsou schopné najít svoji sexualitu – třeba Tadeáš Kuběnka nebo Veronica Biasiol nám popisovali, jak přišli na svoji homosexualitu, jak těžké pro ně byly „coming outs“. Myslím si, že to hodně lidem může pomoct.
Jaké máš plány a ambice pro tento rok? Na co se můžeme těšit?
Určitě budeme dále vydávat podcasty a udělat DONAHA live, kde by influenceři vyprávěli o svých příbězích, vydat novou hudbu, jet k moři…a ráda bych vzala ségru do Disneylandu a do studií Harryho Pottera!
Co považuješ za svůj největší úspěch?
Asi to, že jsem našla pravé přátele, což není jednoduchý, ale našla jsem je!
Foto: archiv umělce
