Knižní novinky, které stojí za to si přečíst

Přemýšlíte, jakou knížkou vyplnit místo v kufru, v knihovně či v životě? S našimi nejnovějšími tipy okusíte prázdnotu, usednete do terapeutického křesla, vydáte se na trail po evropských stezkách, poznáte temnou stránku mateřství nebo si uklidíte.

Chuť prázdna (Barbora Adamcová)

Sama neměla tušení, jaký byl přesně její ideál a za čím se hnala, ale celou zimu strávila rozvrhováním svého času s cílem stát se nejlepší verzí sebe sama.

Dospívající Anna byla vždy premiantkou a jejím snem už na základní škole je studovat na školách jako Cambridge či Oxford. Nemá ale zrovna vysoké sebevědomí a nejednou se stává objektem šikany. Jako každý nemůže mít pod kontrolou všechno, co by chtěla, ale sebe mít může – aspoň na nějakou dobu. Ke štěstí jí přestanou stačit nadprůměrné studijní výsledky a láska k literatuře a začne vylepšovat svou vizuální stránku přehnaným sportem a dietami až do fáze, kdy se svou touhou po dokonalosti překročí zdravou míru a začne se ztrácet před očima.

Momentálně mám kolem čtyřiceti jedna kilo, což k výšce 171 centimetrů není žádný šlágr, ale chci se zlepšit. Před rodiči na váhu vůbec nelezu, jinak by byl hrozný poprask. Přestože mám dole necelých deset kilogramů, nevnímám žádnou viditelnou změnu.

Nejen o úsilí dostat se k co nejmenšímu číslu na váze si vede zápisky do svého deníku, čímž je příběh v knize příjemně (pokud je to v tomto případě aspoň trochu vhodné slovo) zpestřen a nabírá na autenticitě. Vyprávění je protkané zmatenými a pokroucenými myšlenkami mladé dívky a místy zabíhá až do filozofické sféry, čímž podle nás získává na hloubce a hodnotě.

Z bezstarostné dívky se stává vyhladovělá troska posedlá svým tělem. Její rozvrhy a plánovače čím dál více namísto studia vyplňuje cvičení a to, co (ne)jedla. V hlavě jí zní hlásek, který jí našeptává, že je k ničemu, a přesto, že ztrácí kila, nikdy není spokojená a stále sama sebe vidí jako baculatou dívku. Navíc její život zasáhne jiná velká ztráta. Okolí si časem začne její proměny samozřejmě všímat a i proto nakonec Anna končí v nemocnici, kde se setkává s dívkami, které jsou v jejích očích krásné, ale ve skutečnosti jsou nemocné a jejich líbeznost je vykoupená zdravím.

Jak by mohlo být tělo pouhým shlukem kostí a svalů? Kdo by potom byla Anna, která by měla žít někde uvnitř ní? A jestliže nezáleží na duši, nezáleží o to víc na tělech?

Většina z nás aspoň jednou řešila to, jak vypadáme. Zaobírání se vzhledem k životu už tak nějak patří. V posledních letech, které trávíme na sociálních sítích, kde se (pod)vědomě nejednou srovnáváme s (mnohdy vyphotoshopovanými) dívkami s modelkovskou postavou či fitnessáky, je to o to horší. Internet je plný výživových mýtů, lidé (a to bohužel právě i děti a náctiletí) si googlí, jak nejrychleji zhubnout, až je touha po těchto informacích a fintách zavede na proAna či proMia blogy… Nepřipouštíme si to, ale často je celkem snadné do poruch příjmu potravy či deprese související s našimi „nedokonalostmi“ spadnout. Kniha Chuť prázdna vám připomene, že když hlad po tom vypadat dobře jde ruku v ruce s tím skutečným, je zle. Život je boj, ale jak se říká „nikdo není dokonalý“, tak se mějte rádi. Podle nás by si měla tento titul přečíst každá mladá slečna, ale i chlapec, případně rodiče. V závěru bychom ještě chtěli vyzdvihnout obálku knihy, o kterou se postarala Kateřina Brabcová, jejíž ilustrace můžete znát např. ze série knih od Julie Caplinové.

Měla by sis s někým promluvit (Lori Gottliebová)

Terapie je stále tématem, o kterém mnozí mlčí, ale na druhou stranu se o něm, obzvlášť v poslední době, dost diskutuje. Terapeuti jsou čím dál žádanější a na téma duševního zdraví vznikají stále nové publikace, přednášky, příspěvky na sociálních sítích, ale také se o něm hodně píše v beletrii, a to v Česku i v zahraničí.

Kniha Měla by sis s někým promluvit od psychoterapeutky Lori Gottliebové, která se v zahraničí stala bestsellerem, je částečně autobiografií, částečně knihou poodhalující skutečné příběhy autorčiných klientů a jejích reakcí na jednotlivé psychoterapeutické situace a částečně naučnou knihou o historii i současnosti psychoterapie.

Neměli by si terapeuti nechat svůj osobní život pro sebe? Neměli by být jen tabula rasa, nepopsaná tabule, nikdy neodhalit nic o sobě, být jen objektivní pozorovatelé, kteří nikdy své klienty nijak nepřezdívají – ani v duchu? Krom toho, neměli by terapeuti, ze všech lidí právě oni, mít svoje životy uspořádané?

Kniha přibližuje práci terapeutky a vypráví o její cestě do terapeutického křesla – nejen svého, ale i svérázného kolegy Wendella Bronsona, neboť každý má své démony – velké, malé, nové, tiché, hlasité… a to i terapeuti.

Většina z nás sedá během naší kariéry na pohovce někoho jiného, částečně proto, abychom měli místo, kde můžeme mluvit o emocionálním působení práce, kterou děláme, ale částečně také proto, že život je, jaký je, a terapie nám pomáhá postavit se démonům, když se rozhodnou nás navštívit.

Během čtení se setkáte s několika Loriinými klienty, jejich příběhy, problémy a diagnózami. Jedním z nich je John, narcistický televizní producent, který se snaží jíst jen organickou stravu, aby se nestal idiotem, které tak nesnáší. K traumatizující minulosti se bude vracet Rita, postarší dáma, která má pocit, že už nemá pro co žít. Přesto, že na stránkách najdete vážná témata, autorka je často podává vtipnou a svěží formou. Jisté pasáže s vámi ale pravděpodobně pohnou, možná vám ukápne slza, ale určitě se nejednou zamyslíte nad jednotlivými popsanými situacemi, ale i svým vlastním životem. Kniha ukazuje křehkost a jedinečnost lidského bytí a poskytuje odpověď na otázku, co je v životě skutečně důležité. Nahlédnete s ní do hluboce soukromého procesu, který většinou zůstává skryt za dveřmi ordinace.

Může to znít nelogicky, ale terapie funguje nejlíp, když je dotyčný z nejhoršího venku – ať už jde o deprese, úzkost, nebo mentální krizi. V tu chvíli má totiž emoce více pod kontrolou, lépe se soustředí a dokáže efektivněji spolupracovat. Někdy se bohužel stává, že přesně v tu chvíli se dotyčný rozhodne terapii ukončit Neuvědomuje si totiž, že s odezněním symptomů teprve začíná tvrdá práce na sobě – anebo si to naopak uvědomuje až moc dobře.

Autorka otvírá také myšlenku, že bolest je bolest a nedá se kategorizovat. Často své problémy bagatelizujeme ve srovnání s ostatními – s hladovějícími dětmi v Africe apod., klademe své problémy na hierarchii bolesti níž. Nemůžeme ale změnit to, co popíráme nebo bagatelizujeme. Navíc z „banální“ starosti se může vyklubat vážnější problém. Myslete na to a nezapomeňte – terapie není hanba.

151 dní po evropských stezkách (Lucie Kutrová)

Vystoupala na božský Olymp či Mont Blanc, přešla Madeiru (s bratrem, který traily nesnáší), řídila letadlo nebo vyzkoušela skydiving. Lucie Kutrová toho má na svém bucket listu ale mnohem víc. Do povědomí se dostala po zdolání Pacific Crest Trail, o čemž se rozepsala nejen na blogu, ale i ve své první knize 151 dní Pacifickou hřebenovkou.

Nemůžu spát ve svém pokoji, protože jsem ve stresu ze všech věcí, které vlastním. Chtěla bych všechno vyhodit. Stresuje mě každý den přemýšlet, co si oblíknu. Usmívám se na lidi, i když se oni neusmívají na mě… Pohled na batoh v koutě mi nahání husí kůži. Boty na podpatku v druhém koutě ještě více. Děsí mě dokonce i moje čisté nohy… Je pro mě stále zvláštní chodit do supermarketu a kupovat si jídlo, které potřebuju dnes. Nekupuju si jídlo na sedm dní dopředu a nemusím přemýšlet, kolik čeho potřebuju, abych neumřela hlady. Můžu si tam totiž kdykoliv zajít znovu.

Pacifická hřebenovka jí změnila život. Její vyprávění plné krásných výhledů, spaní pod širákem, humorných situací, ale i strastí inspirovalo spoustu lidí. Je si ale vědoma toho, že ne každý si může vzít až pětiměsíční dovolenou a vydat se na 4300km cestu po amerických horách. Proto napsala knihu 151 dní po evropských stezkách, ve které najdete dostupnější trasy o délce 38–800 km. Není to ale jen cestopis, ale také putování životem holky, které hory, láska a bucket list změnily život. Nečekejte jen tu krásnou stránku, Lucie je ochotná se podělit i o ten opravdový život, někdy krutý a jindy nespravedlivý.

Její první delší a náročnější cestou byla pouť do Santiaga de Compostela.

Na začátku mi to přišlo jako příšerná blbost. Proč by se někdo dobrovolně rozhodl vzít si batoh a jít pěšky přes 800 km? To vážně netuším. To ti lidé nemají auto? Nebo tam jako nejezdí vlak? V životě by mě taková blbost nenapadla, a že mě napadají hodně velké kraviny. Mám si sbalit batůžek a měsíc jenom jít a jít a jít? Proč?

Cestou si uvědomila spoustu věcí, poznala nejen nová místa, nové lidi, ale také sama sebe. A láska k trailům se jen prohloubila.

Nakonec vůbec nezáleží na tom, jakou máte výbavu, kolik táhnete na zádech kilo, proč na Caminu jste, kolik vám je let, kolik vážíte, čím jste v životě prošli, kolik máte puchýřů, jak moc jste unavení nebo jako moc máte energie. Je to jedno. Důležití jste VY. Co vás potěšilo, co vás dojalo, co jste si z cesty odnesli, kolik lidí jste potkali, jaké příběhy jste slyšeli, kolika lidem jste pomohli, kolik lidí jste rozesmáli, kolik opravdových přátelství jste navázali a kolikrát jste se denně usmáli. Nic víc, nic míň.

Při čtení této knihy budete mít potřebu se smát, politovat ji, ale převážně se sbalit a někam vycestovat. Lucie ukazuje, že se s batohem na zádech můžete vydat i na kratší cestu po českých vrcholcích, jelikož i u nás je toho stále dost k vidění, např. v Beskydech. Nebo vyrazte k sousedům do Tater. Můžete jít sami, ale dobrý parťák na cesty vždy přijde vhod – v horách nikdy nevíte, kdy budete potřebovat hlídat záda. Lůce dělali společnost lidé jako její tatínek, přítel, bratr či kamarádi. A samozřejmě její čtyřnohé lásky Kairo a Marvel.

Po cestě (doslova) sbírá lásku (kdo četl, ví), ale také ji šíří prodejem svých knih. Třeba po tragédii s tornádem nabízela na e-shopu 151 dní po evropských stezkách se zvýšenou cenou, ze které celá částka putovala na podporu zničeného útulku v Hodoníně.

Pokud si budete chtít odpočinout od vyšší a vážnější literatury, zlepšit si den a vycestovat alespoň prostřednictvím vyprávění, Luciinu knihu můžeme jen doporučit. Na závěr už jen chceme touto formou zdůraznit slova autorky: Cestujte, choďte do hor, snažte se inspirovat ostatní a taky se někdy nechejte inspirovat někým jiným, pomáhejte nezištně, občas se na někoho usmějte, buďte dobrými lidmi a hlavně mějte rádi sami sebe.

Píšete si také svůj bucket list? Pokud ne, třeba vás přiměje začít ten, který najdete uvnitř knihy – zároveň poslouží jako záložka.

Druhá tvář (Ashley Audrain)

Vždycky jsem věděla, že ženy v naší rodině by neměly být matky. Den narození mé dcery Violet měl být tím nejhezčím dnem mého života. Když jsem ji ale poprvé držela v náručí, věděla jsem, že je něco špatně. Podle mého manžela si jen něco namlouvám, prý nejsem taková jako moje matka. Mé dítě je přece tím nejsladším dítětem na světě. Se mnou se ale Violet chová jinak. Něco se pokazilo, přísahám. Je to v ní? Ve mně? Je ona ta zlá? Nebo jsem to já?

Druhá tvář je debutem kanadské autorky Ashley Audrain. Ta se v knize věnuje tématu mateřství, které není zrovna šťastné. Naopak. Děj knihy sleduje tři generace žen, matek a dcer, které mezi sebou nemají zrovna láskyplný vztah. Vypravěčkou ústřední dějové linky je Blythe, která se rozhodla o životě před narozením své dcery Violet, ale hlavně o době po něm vyprávět ze svého úhlu pohledu. Jakožto čtenářům nám odkrývá svůj příběh ve formě dlouhého, smutného a zneklidňujícího dopisu, ve kterém se svěřuje o nejhlubších obavách, které v roli matky má – jako matka by měla své dítě za všech okolností milovat, nebo snad ne? Její dcera jí to totiž velmi ztíží.

Analgetika mě fyzicky umrtvila, ale uvnitř jsem cítila, že celá hořím oxytocinem. Některé matky tomu říkají láska, ale mně to spíš připadalo jako úžas. Jako zázrak. O tom, co udělám dál, jsem neuvažovala. O tom, co budu dělat doma. Nepřemýšlela jsem o tom, jak se o ni budu starat, jak ji budu vychovávat a co z ní vyroste. Chtěla jsem s ní být sama. V tom nadreálném časovém prostoru jsem chtěla cítit každý tep jejího srdce.

Část mé bytosti věděla, že takové už to nikdy nebude.

Spolu s časovými rovinami se střídá i forma vyprávění. Zatímco Blythe podává příběh v du formě, když se dozvídáme více o její matce Cecílii a babičce Ettě, objevuje se ich a er forma. Pro nejednoho čtenáře může být ze začátku komplikovanější se zorientovat, ale právě střídání vypravěčských forem může být dost nápomocné.

„Nechci aby ses učila to být jako já. Nevím ale, jak tě naučit to, abys byla někým jiným.“

Čtení této knihy nedoporučujeme matkám s citlivější povahou a popravdě to není zvlášť příjemné čtivo ani pro bezdětné slečny, jelikož chování malé Violet působí silně antikoncepčně. Toto psychologické drama (za nás asi příhodnější označení než thriller) ve vás bude vyvolávat zneklidňující pocity, místy až husí kůži (v aktuálním parném počasí na jednu stranu ideální, nemyslíte?). Kniha se na jednu stranu čte dobře, jelikož je sestavená z krátkých kapitol, které dopomáhají k lepšímu dávkování příběhu, ale na stranu druhou se nejedná, co se těžkosti tématu a pomaleji plynoucího děje týče, o čtení na jeden večer. Jen je škoda, že nadcházející události byly často docela předvídatelné. Kniha by se mohla zamlouvat těm, kterým se líbily tituly jako Andílek, Musíme si promluvit o Kevinovi či Dětské zoubky – pokud u vás srovnávání nevyvolá spíše negativní reakci. Druhou tvář doporučujeme také ve formě audioknihy – Jana Stryková ji načetla skvěle.

Radost z práce – Uspořádejte si svůj profesní život (Marie Kondo, Scott Sonenshein)

Pokud je váš pracovní stůl běžně pohřbený pod haldou papírů a kancelářských potřeb, v e-mailové schránce máte nekonečnou řadu nevyřízených zpráv, diář zaplněný (možná) zbytečnými schůzkami nebo se třeba těžko rozhodujete, existuje řešení: ukliďte si.

Po bestsellerech Zázračný úklid a Žít s radostí vyšla nová kniha Marie Kondo, která svou inspirativní metodu úklidu nyní přenesla na oblast zaměstnání. Na pomoc si přizvala Scotta Sonensheina, psychologa specializujícího se na organizaci práce a vedoucího katedry na obchodní fakultě Riceovy univerzity. Ten při psaní této knihy uplatnil znalosti z výzkumu, který se zabývá budováním uspokojivější a radostnější kariéry a z jehož výsledků vychází i jeho bestseller s názvem Stretch (Rozpětí). Knihu určitě ocení i sváteční čtenáři, je vhodná opravdu pro každého. Mimochodem, milovníky literatury Marie Kondo možná trošku popudila svým prohlášením, že bychom měli mít doma cca (JEN) deset knih.

Tahle kniha není jen o tom, jak si uklidit na pracovišti. Je o tom, jak si dát do pořádku fyzické i nefyzické stránky vaší práce, od digitálních dat přes nakládání s časem a rozhodování po sociální sítě, a jak do svého zaměstnání vnést radost.

Nepořádek má negativní dopad na život – kvůli němu se nám snižuje produktivita a motivace, jsme negativně nastavení a nespokojení. Přetěžuje mozek a má také nežádoucí vliv na zdraví. Situace, v nichž jsme obklopení příliš mnoha věcmi, zvyšují hladinu stresového hormonu kortizolu. To může způsobit, že jsme náchylnější nejen k depresím, nespavosti a dalším duševním poruchám, ale i k fyzickým neduhům souvisejícím se stresem, jako jsou srdeční choroby, vysoký tlak či cukrovka.

Cílem metody, kterou najdete v téhle knize, není jen dosáhnout čistého stolu, ať už ve firmě či doma, ale jde i o to, abyste sami se sebou prostřednictvím úklidu zapředli rozhovor – zjistili, čeho si ceníte, až se budete zamýšlet nad tím, proč vůbec pracujete a po jakém stylu práce toužíte… Skutečným cílem je uvědomit si, co vás na vaší práci těší. Jak píše v knize Marie Kondo: Jsem přesvědčená, že úklid je prvním a nejúčinnějším krokem k tomu, abyste si uvědomili, jaká je vaše vize radostné kariéry… Radost z práce vede k radosti v životě. A my vám garantujeme, že ještě než knihu dočtete, budete mít značné nutkání začít uklízet.

Za poskytnutí recenzních výtisků děkujeme společnosti Euromedia Group.

Zdroj: Kateřina Rohová