Které knihy sbalit na dovolenou?

Přemýšlíte, se kterou knížkou strávit nadcházející letní dny? Připravili jsme pro vás knižní recenze, které vám, doufáme, výběr ulehčí, ať už toužíte po romantice, či napínavém thrilleru. 

Láska po španělsku (Elena Armas)

Slunné Španělsko a pořádná porce vášnivého jiskření. Debutový román Eleny Armas je za mě ideální oddechovou četbou na léto. Mnozí čeští čtenáři, včetně mě, se na knihu těšili už předtím, než vyšla v překladu, jelikož se v zahraničí stala hitem. V roce 2021 získala ocenění Goodreads Choice Awards v kategorii Nejlepší romantika. Pokud se vám líbily např. Hypotéza lásky od Ali Hazelwood, Má mě rád, nemá mě rád od Sally Thorne nebo film Návrh se Sandrou Bullock, Lásku po španělsku vám můžu jedině doporučit. 

Hlavní hrdinkou knihy je přátelská a temperamentní Catalina, která se chystá do rodného Španělska na sestřinu svatbu. Jenže zalhala své rodině, že dorazí se svou drahou polovičkou – která ve skutečnosti neexistuje. Musí tedy za měsíc najít muže, který bude ochotný předstírat, že je její snový partner. Kolem toho se točí většina dalšího děje. A kolem jejího vztahu ke kolegovi Aaronovi, který jí nabídne, že se role zhostí. Háček je v tom, že s ním Lina moc dobře nevychází, takže o tom nechce ani slyšet.

Aaron Blackford a já jsme nebyli přátelé. Sotva jsme se dokázali snést. Chovali jsme k sobě navzájem zášť, poukazovali na svoje chyby, znevažovali odlišný přístup k práci, jiný způsob myšlení a života. Kritizovali svoje odlišnosti. Čas od času mě přepadávala chuť házet šipky na plakát s Aaronovým obličejem. A byla jsem si poměrně jistá, že on na tom je stejně, protože po tomhle bulváru jménem Nenávist jsem nejela sama. Ta ulice byla obousměrná. A nejen to, on byl přece tím, kdo mezi nás zasel nesvár. Já jsem se s nikým hádat nechtěla. Tak proč? Proč teď předstírá, že mi nabízí pomoc, a proč bych mu měla vyhovět? Proč to vůbec zvažovat?

Aaron je sexy kancelářský bručoun, o kterém později zjistíte, že dokáže být i milující a ochranářský. Je ztělesněním dokonalosti. Věřím, že nejedna čtenářka (případně čtenář) by si ho připsala na seznam ideálních knižních boyfriendů. Dá se říct, že on je highlightem celého románu.

S blížícím se termínem svatby paličatá Lina přistoupí na dohodu, začnou spolu trávit více času a do Španělska odletí. Když se konečně v půlce knihy na svatbu dostanou a začnou se před rodinou a dalšími svatebčany přetvařovat, začne se pořádně projevovat sexuální napětí mezi nimi. Lina bojuje s city a netuší, co je opravdové a co součástí jejich divadýlka. 

Vyprávění je čtivé, dost předvídatelné, jak to u takových knih bývá, vtipné a vzrušující. Při čtení jsem se culila podobně jako třeba u Hypotézy lásky. Jednoduše povedená „feel good“ romance, kterou jste schopní přečíst téměř na jeden zátah, zatímco mozek můžete nechat odpočívat.

Láska po španělsku se dokonce dočká filmové adaptace (modlím se za vhodný výběr herců, protože knižní Aaron nastavil laťku vysoko :D) a příští rok v českém překladu vyjde autorčin další román – The American Roommate Experiment.

Vzpomínky (Brian Freeman)

Dovedete si představit, že by se vám najednou v hlavě objevily vzpomínky cizího člověka a jedna z těch vzpomínek by se týkala vraždy? A navíc by se vám to začalo dít potom, co umřete. Do takové, mírně řečeno, znepokojivé situace se dostane hlavní postava nového thrilleru Vzpomínky od Briana Freemana.

Hallino skóre na Den nezávislosti vypadalo takhle: bez práce, bez peněz, bez kamarádky, bez sexu a bez domova.

A pak jsem, což byla rána z čistého nebe, najednou umřela.

Nedělám si legraci. Fakt jsem umřela. Srdce mi začalo fibrilovat a potom se nadobro zastavilo. Zde leží Hallie Eversová, stáří dvacet devět let, odpočívej v pokoji.

Asi byste řekli, že když člověk umře, už se mu nic horšího stát nemůže, ale kdepak, to jste vedle.

Protože teprve v tu chvíli začala skutečná noční můra. 

Ani před tímto osudným dnem se s Hallie, copywriterkou žijící v Las Vegas, život nemazlí. Žije s potlačeným traumatem z toho, že údajně sledovala sebevraždu své schizofrenní matky, několikrát se sama pokusila o sebevraždu, (ne)chodí na terapii a problémy řeší zvracením či drogami. Její slabé srdce v kombinaci se štědrou dávkou kokainu v jedné vyhrocené situaci na večírku zdravotnického kongresu způsobí, že skončí mrtvá. Dokud ji přítomný lékař Reed Smith zázračně neoživí. Najednou má živé sny, vybavuje si místa a osoby, které by znát neměla. Co se s ní děje? Stává se z ní její psychicky labilní matka?

Hallie ve snech, které jí připadají spíše jako vzpomínky – někoho jiného – vidí smrt mladé ženy, u níž má pocit, že se jedná o její sestru, přesto, že je jedináček. Také začne mít podezření, že ji někdo sleduje, což se potvrdí, když ji málem unese dvojice útočníků. Je zřejmé, že lidé, kteří jí jdou po krku, jsou součástí nějaké hlubší hry – a mnozí čtenáři jistě přijdou na to, co je to za hru, dříve než Freeman jejich podezření potvrdí. Toto velké odhalení však není vyvrcholením; je to pouze odbočka k nové sadě záhad, do nichž Hallie vstoupí, když odjede do Bostonu. Jakmile se tam ocitne, zjistí, že zdejší čtvrti a ulice zná lépe než Las Vegas, a přitom tam nikdy nebyla. A také zná Tylera Reyese, generálního ředitele bostonské společnosti Hypolex, která se zabývá vývojem zdravotnických přístrojů. 

Více raději nebudu prozrazovat. Jsem moc ráda, že se ke mně díky psaní recenze kniha dostala, jinak bych si ji možná ani nepřečetla. A to by byla škoda, jelikož se jedná o velmi čtivý, příběhově propracovaný a zajímavý thriller, který by se mohl zamlouvat např. fanouškům Nolanových filmů. Je to jízda, místy možná až moc klikatá, ve které kromě zapomenutých traumat a duševní choroby nechybí nevěra, vášeň, obsese, rasismus, pár mrtvol a dvě ženy v jednom těle. Podaří se Hallie udržet si svou identitu a nestat se obětí zločinů současných i minulých? Zjistěte sami. 

Možná jednou (Colleen Hoover)

Tento titul bestsellerové autorky Colleen Hoover jste měli možnost si v češtině přečíst již od roku 2017, ale jsem upřímně ráda, že kniha letos vyšla v novém vydání. Nejen, že předchozí obálka nebyla žádná vizuální hitparáda, ale hlavně teď má možnost oslovit další čtenáře, kteří se k tvorbě Colleen např. dostali až v posledních letech a tato kniha je minula. 

V Možná jednou se seznamujeme se Sydney, která si nemá moc proč stěžovat na život –⁠ studuje hudbu, kterou miluje, má přítele a bydlí se svou nejlepší kamarádkou. Všechno se změní v den jejích narozenin (au), když zjistí, že ji přítel Hunter podvádí, a to právě s její spolubydlící Tori. Zjistí to díky svému pohlednému a talentovanému sousedovi Ridgeovi, kterého pravidelně poslouchá při hře na kytaru. U něj nakonec začne bydlet, než si vydělá na nové bydlení. Sydney u něj zůstává i proto, že mu začne pomáhat s psaním textů k písním. Ale psát písně, stejně jako žít vlastní život, není nikdy snadné…

Mohl se klidně shazovat, jak chtěl, já byla stejně přesvědčená, že sedím vedle hudebního génia. Nelíbilo se mi, jak je přesvědčený, že za vším je jen jeho tvrdá práce. Totiž, to určitě taky, protože každý talent vyžaduje dřinu, aby vynikl. Jenže jeho nadání bylo prostě šokující. Bolelo mě pro něj srdce, když jsem si pomyslela, kam by to s tímhle talentem mohl dotáhnout, kdyby slyšel.

Čtenáři Colleen Hoover jsou zvyklí, že autorka ve svých příbězích přináší spoustu emocí a různá těžká témata. Nejen, že se tady dočkáme milostné linky, kterou komplikují různé okolnosti, ale také zde na postavě Ridge přibližuje život neslyšících. Hlavní hrdinové spolu komunikují prostřednictvím zpráv, což jejich komunikaci a sbližování dodává nový rozměr. Není žádným velkým spoilerem, že se do sebe díky hudbě, kterou oba milují, zamilují. 

Hlavní hrdinové jsou sympatičtí, obzvlášť se Sydney se asi dokáže nejeden člověk ztotožnit (a na Ridge jsem měla tak trochu crush po pár větách :D), chemie mezi nimi je dobře popsaná a proto, jak jsou oba nesobečtí, je o to emotivnější číst, jak se jejich vztah vyvíjí. Neexistují zde žádné „týmy“. Žádné černé, bílé nebo šedé zóny. Jen lidé, jejich pocity a volby. 

Lidi nemůžou ovládat svoje srdce. Jenom svoje činy… Lidi si nevybírají, do koho se zamilují. Vybírají si jen to, s kým v životě budou.

Hudba se prolíná celou knihou. Líbí se mi zařazení písňových textů, které posouvají příběh a skrze něž lépe nahlédneme do pocitů postav. Podobně autorka s poezií pracuje např. v knize Život jedna báseň. Těm, kteří ovládají angličtinu, bych určitě doporučila si obzvlášť tyto knížky přečíst spíš v originále, jelikož texty v překladu nevyzní tak dobře. Písničky z knihy si dokonce můžete poslechnout! Soundtrack k Možná jednou nazpíval Griffin Peterson. 

Pokud máte chuť na sladkou knihu se špetkou hořkosti, je Možná jednou ideálním čtením pro vás. Místy mi bylo do breku (jak to u knih Colleen Hoover mívám), přesto mě kniha nezasáhla tak silně jako jiné autorčiny tituly. A kdybyste u její tvorby chtěli setrvat, určitě doporučuji si přečíst např. letos vydanou knihu Vzpomínky na něj. 

Kdyby (Simona Votyová, Sabina Voty)

Jedna dívka, jedno rozhodnutí, dva různé příběhy. Kniha Kdyby je unikátním počinem, jelikož se jedná o dvojromán matky a dcery. Slovo kdyby hraje v příběhu velkou roli. Kdyby hlavní hrdinka Nela nešla na party, mohlo být vše jinak. Nebyla by znásilněna. Neotěhotněla by. V části knihy, kterou píše Simona, si dítě nechá, v té Sabinině jde na potrat. Autorky si hrají s tím, jak se bude dál vyvíjet její život, ale i životy lidí v jejím okolí. 

„Pomoc,“ snažím se zakřičet, ale vyjde ze mě jen slabý povzdech.

„No vidíš, že se ti to líbí,“ jeho jazyk se na mě přilepí jako pijavice a vysává ze mě život. Už nemám sílu bojovat, opouští mě moje mysl i tělo. Oboje si vzal predátor. Divoká šelma, která mě cupuje na malé kousíčky. Zatahá mě za vlasy a shodí na zem. Skončím před ním na kolenou, jako každá holka. Stiskne mě pod krkem a zvedne mi hlavu. Vidim ten jeho odporný výraz, Chce, abych ho viděla, chce, abych věděla, že mě konečně pokořil. Napadne mě, že je konec, ale to doufám marně. Celé se to několikrát opakuje, jako by si někdo přehrával blbej film stále dokola. Trvá to věčnost.

Knihu Kdyby jste mohli zaznamenat na letošním Světě knihy, kde byla uvedena a pokřtěna. Zatímco Simona je v českém literárním rybníčku asi mnohým známá (u mě osobně se ale jednalo o první čtenářské setkání s autorčinou tvorbou), u Sabiny se jedná o její prozaickou prvotinu (v minulosti napsala sbírku poezie Spím – (s)ním). Je znát, že každý příběh píše jiná spisovatelka. Při čtení jedné části jsem se nemohla dočkat, až si přečtu, jak to bude v té druhé. Co bude stejné? Co jiné? Jako všichni ostatní čtenáři jsem se musela nejprve rozhodnout, kterou částí začnu. Zvolila jsem tu Simoninu. Dočetla jsem ji do konce a až potom otočila na příběh z „pera“ mladší z autorek. Někdo by možná mohl zkusit střídat strany po kapitolách. 

Napadení a pocity či obavy s ním související jsou v knížce velmi dobře popsány. A to přirozeně i proto, že příběh inspiroval skutečný zážitek Sabiny – byla napadena na toaletách v klubu. Nejmenovaný vysoce postavený podnikatel ji zbil a způsobil jí trauma. Nečekejte tedy žádný lehký příběh, naopak bolavé vyprávění. Nedokážu říct, která část byla lepší nebo silnější. Každá mě zaujala něčím jiným, jinými silnými momenty – u příběhu, kde si Nela dceru nechala, bylo např. zajímavé a někdy dost nepříjemné sledovat, jak ji vychovává spolu s rodinou Richarda, který ji znásilnil. Sabinina část mi jako čtenářce a autorce byla bližší stylem psaní, jejím více psychologickým a metaforickým podáním, kdy si nejste 100% jistí, co v příběhu je reálné a co se odehrává jen v hrdinčině mysli. 

Některé postavy mě neskutečně štvaly a nedokážu si udělat názor na to, zda bylo fajn do knihy vložit reálie jako covid a válku na Ukrajině. Jak je toho člověk přesycen ve vlastním životě, nepotřebuje o tom ještě číst. U obou polovin mě moc nepotěšil konec, hlavně u Sabiny byl moc zrychlený ve stylu deus ex machina. Ale i přes tyto výhrady je to rozhodně zajímavý počin. Se kterou stranou příběhu byste začali vy? 

Za poskytnutí recenzních výtisků děkujeme společnosti Euromedia Group a nakladatelství Bourdon. 

Zdroj fotografií: Dorota Noon