La Dominique jewelry: Šperkařskou dílnu vozím všude s sebou, jsem takový designérský nomád.

Dominika Bočková tvořící pod značkou La Dominique Jewelry je osobitou začínající designérkou, o které byste měli vědět. Její záliba v umění i přírodě se prolíná celým jejím světem tvorby, ve které se nebojí extravagance a osobitosti. My jsme pro vás zjistili, jak se ke šperku dostala, čím si při výrobním procesu prochází a na co se můžete těšit v nadcházející kolekci.

Co pro tebe osobně znamená šperk?

Já šperky opravdu miluju a co si pamatuju, zdobila jsem se a vyráběla je ze všeho, co mi přišlo pod ruce – třeba věnce z natrhaných květin nebo různé květinové prstýnky. Šperky obecně mi přijdou jako důležitý doplněk i psychická podpora ve vyjádření sebe sama. Někdy jsem schopná se i vrátit domů, když si prsteny zapomenu, nebo se vrátit pro výměnu, když si naopak vezmu nějaký, ve kterém se zrovna necítím na 100 %. Vnímám je ale i jako objekty, ke kterým se poutají nejrůznější osobní příběhy nebo vzpomínky.

Máš ty sama šperk, ke kterému máš vzpomínku?
Takových mám opravdu hodně. Vlastně víceméně mám několik krabic (smích) a ke každému z nich dokážu přesně říct, odkud i od koho je a kdy jsem ho měla na sobě. Teď nicméně nosím hlavně šperky, které vyrábím, teda kromě nového zásnubního prstenu. Ten mi vyrobil můj nastávající, který se mi tajně vloupal do dílny, vytvořil jej z vosku a pak mu ho kamarádka šperkařka pomohla odlít do zlata.

Jak ses k výrobě šperků dostala?                 

Mě šperky provází opravdu celý život, jsem takový iluzionista a miluji ten pocit, když na sebe navěsíš něco výrazného a přijde ten WOW efekt, i když to je většinou spíš s předměty, které nejsou obecně moc nositelné. Dřív jsem si často vyráběla oblečení z čehokoliv, co se mi dostalo pod ruku, třeba plesové šaty z igelitu nebo z pletiva na králíky. Vždycky jsem s tím chodila po lokálech a bavila se šokovanými výrazy lidí. A oni na to všichni koukali s otevřenou pusou. (smích) Takže korálky, drátky i květiny jsem proměňovala ve šperky. Ke šperkům jsem se dostala přes dobrou kamarádku, která začala obor studovat, bylo to v době, kdy jsem byla doma a hrozně mě to zajímalo. Tak mi vždy něco ukázala a já si to po nocích zkoušela a hrozně se pro to nadchla. Líbí se mi, že jsou ty šperky opravdové, že vydrží. Zlato i stříbro je už kvalitní materiál, který se může předávat z generace na generaci nebo znovu recyklovat.

Dále se věnuješ i interiérovému designu. Promítá se nějak tato oblast tvého života do samotné výroby šperku?

Než jsem se začala věnovat drahým kovům, vyráběla jsem šperky z corianu, což je umělý kámen. V rámci interiérové společnosti jsme měli nespočet vzorníků, a to od dřev přes kameny nebo obklady až po zmíněný corian, který se používá na kuchyňské desky nebo v koupelnách a má opravdu úžasné vlastnosti. Vyrábí se s nádhernými dekory, které jsou vizuálně téměř k nerozeznání od přírodních kamenů. My je měli v podobě různě velkých kostiček a při třídění starých vzorků mi bylo líto je vyhodit, jelikož se jedná o syntetickou hmotu, tak jsem přemýšlela, jak by se daly využít. Co prsten, to byl originál, protože jeden vzorník má omezený počet barev. Jsem taky hodně technicky zaměřená, jelikož jsem studovala ČVUT na Fakultě architektury, obor průmyslový design. Takže mě asi nejvíc baví ten kontrast tradičního řemesla výroby šperku a technologií.

Jak ses naučila pracovat s jednotlivými kovy? Je v práci s nimi nějaký rozdíl?

Jsem spíše kreativní designérka než tradiční zlatnice, tak dosti experimentuji a zkouším různé cesty. Když mám nějaký nápad, vyrobím jej nejdříve z vosku, nechám si jej odlít a pak jej ručně opracovávám. Pracuji častěji se stříbrem, zlato je spíše na objednávku. Vše pak konzultuji se svým mentorem, případně i dalšími zlatníky, kteří mi s tím zpočátku pomáhají. Pak už hodně záleží na výsledné struktuře – s hladkou strukturou strávím ručním broušením několik hodin i dní. Každý šperk pak nosím a testuji, jestli je příjemný k nošení a nezadrhává se. Všechny šperky navrhuju nejdřív pro sebe, a pokud mě opravdu baví a neomrzí, začnu je vyrábět pro širší klientelu. Než vznikne jeden produkt nebo prsten, je to otázka několika měsíců i let.

V tvých návrzích se inspiruješ přírodou či vozy antických bohů. Kde hledáš inspiraci pro své návrhy?

Zejména v přírodě a v historii. Příroda již vše dokonale vymyslela a dají se v ní hledat významy, smysly, tvary i struktury. A pak samozřejmě v architektuře, jelikož tím jsem poznamenaná od narození rodinou i svým studiem a aktivně se umění věnuji již od dětství. No a vlastně tvary v historii umění a architektura vychází také z přírody. Takže je to takový krásný koloběh.

Je nějaký designér nebo značka šperku, který/á tě oslovuje a hledáš u nich třeba inspiraci?

Mým velkým vzorem, k jehož tvorbě se vracím, je především prof. ak. soch. Marian Karel, v jehož ateliéru jsem studovala vysokou školu. U všeho, co vytvořím, si říkám, co by na to řekl. Je pro mě ikonou.

Co chystáš pro svou další kolekci?

Sice mám vymyšlených v hlavě asi tak 10 dalších kolekcí, ale nemůžu se k nim kvůli časovým možnostem propracovat. Nicméně vím úplně přesně, která bude tou další. Vzhledem k tomu, že pro sebe chystám svatební šperky, které by měly být WOW a velkolepé, tak bych si přála, pokud s nimi tedy budu spokojená a budou nositelné, abych je uvedla jako novou kolekci. Inspirovala jsem se cyklámenem neboli bramboříkem, takže šperky budou hodně střapaté. Kolekce často vytvářím tak, že navrhnu jeden prvek a pak jej kombinuji navzájem – třeba co prsten, to kvítek, a když si někdo koupí prsteny tři, funguje to i jako skládačka spolu navzájem.

Je pro tebe šperk něco, co by mělo být trvalé například po generace? Nebo tě naopak baví jeho trendovost?

Myslím si, že obojí. Trendům ve špercích fandím, ale když se dají zároveň předávat z generace na generaci, je to super. Výhodou investice do stříbra a zlata je, že když se někomu šperk už nelíbí, dá se znovu přetavit a nechat si z něj vyrobit cokoliv jiného.

Kdybys měla neomezené technologické i finanční možnosti, jaký šperk bys navrhla?

Rozhodně by to bylo něco opravdu obrovskýho s nespočtem kamenů, nejspíš ve žlutém zlatě. Možná by to byla korunka, která by volně přecházela až do náušnic. Nebo prsten, který by se pnul po celé ruce. Prostě hodně kamenů a hodně zlata (smích).

Když se právě nevěnuješ šperkům, jak vypadá tvůj den? Dočetla jsem se, že se věnuješ volnému umění v kresbě i malbě.

Když zrovna netvořím šperky, tak se plně věnuju svému skoro tříletému synovi, což mi zabírá asi 90 % mého času. Šperky tvořím, jen když mám někoho na hlídání. Snažím se vždy si najít chvilku pro sebe, protože pro mě výroba představuje relax. Ve volném čase nad šperky pořád přemýšlím a inspiraci vidím všude.

Co se týče volného umění, věnuji se klasické i digitální kresbě a malbě, především portrétům. Maluju už od útlého dětství, u našich třeba máme portréty starší ségry, když mi byly asi dva roky. Když jsem portréty studovala, tak jsem kreslila hodně sebe – měla jsem miliardu autoportrétů a nakreslím se i potmě (smích). Ale třeba i osoby, které znám a často vídám, dokážu nakreslit z hlavy. Figurativní kresba a malba mě hodně baví.

 Máš nějaký designový sen, který by sis ráda splnila?

Mám sen mít vlastní dílnu, ateliér. S přítelem si o tom hodně básníme a do budoucna bychom rádi obrovskou stodolu, která by představovala výtvarný ateliér, dílnu i kancelář. Byla by to obrovská prosklená stodola s malým domečkem k tomu, kde bychom bydleli. Teď aktuálně mám totiž svoji dílnu v kufru na nářadí a beru ji s sebou všude – na chaty nebo za babičkami. Když je volná chvilka, tak jej hned vyndávám a šperky tvořím doslova na koleni, takže jsem takový designérský nomád (smích). Jen už ten kufr začíná být fakt těžkej. Nemuset to s sebou balit a tahat a mít místo toho zázemí ateliéru by bylo krásný.