Ladislav Zibura: Camino mi pomohlo vybrat si vysněné povolání 

V osmnácti letech se vydal na svoji první pěší pouť do Santiaga de Compostela, o níž vypráví ve své nové knize. Od té doby se cestování stalo hlavním motivem jeho života. „Myslím si, že kdybych se v osmnácti do Santiaga nevydal, jiné poutě bych nepodnikl a knihy dnes nepsal,“ říká nejvyhledávanější český autor cestopisů Ladislav Zibura. 

Cesta, která mění životy 

V říjnu vám vyšla kniha Všechny cesty vedou do Santiaga, „příběh o cestě, která mění lidem životy“. Na tuto cestu jste se vydal už třikrát, poprvé těsně po maturitě, kdy se jednalo o vaše první větší sólo putování. Jak vám camino změnilo život? 

Tehdy v osmnácti letech mi otevřelo svět, poprvé jsem dostal příležitost se pobavit s lidmi z desítek různých zemí a taky si vyzkoušet, jaké je to cestovat pět týdnů o samotě. Dneska už je to pro mě rutina, tehdy to ale pro mě znamenalo velkou výzvu. Camino, jak se cestě do Santiaga říká, mi nakonec pomohlo si vybrat vysněné povolání a taky mě nadchlo pro myšlenku pěších poutí. Myslím si, že kdybych se v osmnácti do Santiaga nevydal, jiné poutě bych nepodnikl a knihy dnes nepsal. 

Jaké pocity u vás na této cestě převládaly? A jak vzpomínáte na moment, kdy jste došel do cíle, ke katedrále sv. Jakuba? 

Když nejste věřící, což já nejsem, tak pro vás katedrála znamená především konec cesty – vždycky jsem tam tedy byl spíš smutný a byl jsem rád, že si mohu putování ještě prodloužit a pokračovat k oceánu. Ale zase je krásné pozorovat tu radost lidí všude kolem, kteří po týdnech úsilí oslavují, že se zvládli dostat až do cíle. A co se týká „převládajících pocitů“, na to podle mě nejde odpovědět. 800 kilometrů dlouhou francouzskou trasu, kterou popisuji v knize, lidé obvykle projdou za čtyři až šest týdnů. Takhle dlouhý čas o samotě a zároveň mezi inspirativními lidmi z celého světa, během kterého máte prostor rozjímat o všem možném, vám přinese širokou škálu pocitů. I když pořád chodíte, pouť bych označil spíš za zastavení a rozjímání o vlastním životě. Pokaždé vám přinese to, co zrovna potřebujete.

Se svými cestovatelskými zkušenostmi jste pravděpodobně už ostřílenější, co se balení týče. Jak zpětně hodnotíte, jak jste se sbalil tehdy? 

Úplně normálně. Ono si stačí o balení přečíst něco na internetu a nevymýšlet už vymyšlené. Obyčejně lidem přijde, že toho mají strašně málo – ale když si hodíte věci na váhu, což doporučuji, tak zjistíte, že dvě trička navíc váží dobrých půl kila. Mně tehdy nicméně bylo osmnáct let a neměl jsem moc peněz, takže jsem si nemohl nakoupit žádné lehké vybavení. Myslím, že jsem putoval s dvanáctikilovým batohem. Když jsem se před dvěma roky na cestu vydal znovu, můj batoh už měl šest kilo.

I nejnovější knihu ilustrovalo duo Tomski & Polanski, které nedávno oslavilo 10. výročí tvorby. Přiblížil byste, jak spolupráce s umělci vůbec vznikla? A jak dlouho obvykle trvá ke knize dodat ilustrace? 

Vždycky se snažím, aby Lukáš a Ilona měli na svoji práci dost času, takže v době, kdy knihu teprve píšu, se už ilustruje. Každopádně bych řekl, že dodat špičkové ilustrace trvá sedm let. Přesně takhle dlouho s Tomski & Polanski spolupracujeme a přijde mi, že každá kniha je zase o něco lepší. Ilustrace v té nové získaly prostorový rozměr, se kterým jsme dosud nepracovali, a přijdou mi skvělé. A spolupráce vznikla tak, jak by podle mě dobré spolupráce vznikat měly. S mým kolegou Martinem, který mi dělá manažera, jsme si udělali rešerši českých ilustrátorů a ilustrátorek. Vybrali jsme ty, co nám přišli nejlepší a oslovili je. A Tomski & Polanski odpověděli „o vašich knížkách jsme slyšeli, chceme to dělat s vámi“.

Dobrodružství a dobrovolná trapnost 

Říkáte o sobě, že jste od přírody zvědavý a máte rád dobrodružství. To je ostatně znát i z vašich vyprávění. Co vás ještě láká, co byste chtěl vyzkoušet? 

Každou chvíli něco. Já si dlouhodobé plány moc nedělám (když tedy nepočítám přednášky a psaní knížek). Přednášky plánujeme na rok dopředu, knihy na dva roky. Jinak se ale snažím spíš spontánně využívat toho, co se mi zrovna naskytne. Ono romantické dobrodružství člověk může zažít i v Praze, stačí věci dělat trochu jinak než obvykle. Třeba si jít zaběhat brzy ráno bez mapy a dobrovolně se trochu ztratit. Nebo vyrazit do nějaké části, kde nikdy nebyl, a dát se do řeči s někým místním.

Bylo pro vás s tímto nastavením vždy jednodušší mluvit s cizími lidmi? Nebo jste se musel, třeba i za účelem sbírání materiálu pro knihu, více otrkat? 

Mám vystudovanou žurnalistiku a nikdy jsem se moc nestyděl, takže je mi to celkem vlastní. Spíš je důležité umět odhadnout, kdy byste někoho otravovali, a hned mu dát pokoj. Já zažil plno lidí, kteří v tomhle oslovování nejsou zrovna taktní a fakt doufám, že na nikoho nepůsobím stejně. Celkově vzato jste ale ostatním lidem docela fuk – a když si tohle člověk uvědomí, tak je to v mnohém osvobozující.

Jak moc se liší vaše soukromé cesty od těch, o kterých plánujete psát? 

Jenom v tom, že si víc zapisuju, víc se ptám a víc si k tématu čtu. A taky jsem zatím vždycky za tématy, o nichž jsem chtěl napsat knížku, vyrážel sám. Člověk totiž takhle rychleji splyne s místním prostředím, načerpá atmosféru a víc se toho dozví. Cestování o samotě je jednoduše velmi inspirativní, protože vás při něm nikdo v myšlenkách nevrací zpátky domů. Ale zase je trochu smutné. 🙂

Vaším „koníčkem“ je zažívat trapnost. Co vám to dává do života a jak vám to, řekněme, rozšiřuje obzory? 

Nevím, jestli bych to označil přímo za koníček, i když jsem to patrně v nějakém rozhovoru v dobrém rozmaru prohodil. Spíš se mi líbí, že každá trapná situace v sobě zároveň má ohromnou komičnost – a když se zaměříte na tenhle aspekt, tak se dobře pobavíte. Většina věcí, které člověk zažívá, ho dlouhodobě nijak neovlivní a za pár týdnů už si na ně ani nevzpomene. Takže se podle mě jde i té nejtrapnější situaci od srdce zasmát. A taky je dobré se nějaké občas dobrovolně vystavit – já třeba rád tleskám v letadle a líbí se mi, jak na mě lidi zírají jak na blbce. Díky tomu se připravíte na trapné situace, do kterých se dostanete, aniž byste chtěli.

Máte nějaký sen spojený s cestováním? 

Všechno a nic. Mně vlastně zajímají všechny země podobně, protože všude najdete něco pozoruhodného. Takový můj legrační sen je vydat se na cestu po Česku autobusem se skupinou čínských turistů, protože bych viděl domovinu z nové perspektivy. A taky vypravit se někam s cestovkou, abych si odpočinul od plánování. A určitě bych se ještě jednou chtěl podívat do Nepálu.

Hodně cestujete i po Česku, převážně díky přednáškám, kterých máte kolem osmdesáti ročně a o které je po osmi letech stále velký zájem. V době covidu jste se na výpravu po rodné zemi vydal poprvé jako řidič a následně o svých příhodách napsal knihu. V jiném rozhovoru jste řekl, že cestování po Česku je projektem na celý život. Kam se u nás chcete ještě podívat? A jaký názor máte na v posledních letech více medializovanou Stezku Českem?

Stezka Českem je prima v mnoha ohledech. Jednak je mi ohromně sympatické, že autoři nevymýšleli už vymyšlené a využili existující (a výbornou) síť turistických značek. Zároveň poukazují na věci, s nimiž úplně souzním – že i u nás je hezky, chodit pěšky je fajn a pěšky se dá dojít daleko. Já osobně se tedy do přírody radši vydávám vlakem na Slovensko, každopádně Stezce Českem moc fandím a dva týdenní úseky už jsem si s kamarády i prošel.

A kam se u nás chci ještě podívat… to je složité. Já byl minulý týden v Českém Těšíně, Rožnově pod Radhoštěm, Sušici a Písku. Tenhle týden v Jeseníku a Šumperku. Ten rozptyl mám docela velký, takže mi nic nepřijde nijak vzdálené nebo nedostupné, abych to zařadil do škatulky „někdy se chci podívat“. Ale vždycky mi udělá radost třeba navštívit muzeum, kde jsem ještě nebyl.

Na víkend jsem nikdy nikam neletěl

Jak moc řešíte ekologickou stopu cestování? S kterými faktory kalkulujete a co byste chtěl ještě v tomto směru změnit u sebe, nebo byste si přál, aby zlepšili ostatní? 

Řeším to v mnoha ohledech – vždycky jsem ale věřil, že cesta je v umírněnosti a zdravém rozumu spíš než v extrémech. Na většinu přednášek jezdím vlakem, ještě před čtyřmi roky jsem ani neměl auto. Vlakem jezdím taky po Evropě, kdykoli je to možné. Když už letím letadlem, snažím se na daném místě vždycky strávit delší čas – na víkend jsem nikdy nikam neletěl. Nejdřív si vždycky vyberu destinaci a teprve potom sháním letenky – nikdy se nikam nevydávám proto, že tam byla levná letenka. Doma topíme na devatenáct a moje knížky jsou o chození pěšky, stopování a ježdění vlakem. Jednu jsem napsal o Česku, abych ukázal, že doma je taky hezky. Na člověka, co má cestování jako svoje povolání, je to snad přijatelná bilance. A co bych si přál, aby zlepšili ostatní? Já nevím, nerad mluvím lidem do života.

I svým vyprávěním poukazujete na to, že svět je lepší, bezpečnější místo, než se mnohdy může zdát z médií. Kdy jste se ale při cestách naposledy bál? A jak se strachem pracujete? 

Já se na vyloženě nebezpečná místa nevydávám, takže se moc nebojím. Ale čistě statisticky jsou největším rizikem autonehody – a proto se jich racionálně bojím. Před dvěma lety jsme trávili tři týdny v Íránu a tam je provoz fakt o život. Řidič s námi jednou v poušti přejel do protisměru a volant strhnul až na poslední chvíli, to bylo značně nepříjemné. A taky se bojím v horách, když nejsou dobré podmínky. To občas stačí jeden špatný krok…

Mým snem je napsat humoristický román

Rád jste jezdíval psát na východ, převážně na Ukrajinu. Předpokládám, že tyto výlety v posledním roce vzhledem k situaci spíš nepodnikáte. Kde obvykle tvoříte? 

Já nejradši píšu po kavárnách v centru Prahy, protože mi vyhovuje, když se kolem mě něco děje. Přes den takhle do různých podniků chodí tvořit víc lidí, s některými už jsem se začal i zdravit, protože se potkáváme každou chvíli. Nejvíc toho ale vždycky napíšu na naší rodinné chatě v lese. Nakoupím si zásoby, zavřu se tam na tři týdny a kromě psaní jenom štípu dříví a každý den si jdu zaběhat. Je to romantické, ale vždycky si tam přijdu trochu osamělý. Proto toho taky tolik napíšu.

Můžete prozradit, na čem aktuálně pracujete, nebo co byste rád v budoucnu napsal? 

Už dlouho pošilhávám po tom, že bych rád napsal jinou knihu než cestopis. Mým snem je humoristický román, to je ale snad nejsložitější žánr. Teď mám ale rok na to se nad tím zamyslet, protože mi zrovna vyšla nová kniha. Každopádně se ženou plánujeme cestu na únor příštího roku, rádi bychom se vydali do jižní Ameriky nebo zase do Afriky.

Když jsme se spolu bavili v březnu loňského roku, zmínil jste, že plánujete s Albi vytvořit společenskou hru. Jak to s tímto projektem dopadlo? 

No jo, já plánuji pořád něco. Každopádně jsme se nad tím mnohokrát sešli, ale nakonec jsme vždycky dospěli jenom k nápadům, které počítaly s ohromným množstvím použítého textu – a na jeho psaní bych neměl čas. Mrzí mě to, ale přecenil jsme svoje síly a připomnělo mi to, že sto přednášek do roka a kniha jednou za dva roky je práce, nad rámec které už se toho moc stihnout nedá.

V závěru bych se chtěla jen v krátkosti dotknout vaší existence na sociálních sítích –⁠ jak vznikl váš nick Princ Ládík? 🙂 

Před osmi lety jsem vybíral doménu pro svůj web se seznamem přednášek a tehdy mi přišlo takové nabubřelé používat zibura.cz. Tak jsem zvolil princladik.cz, protože mi to přišlo jednoduše milé. A pak jsem si říkal, že to vystihuje i jistou dětinskou radost a naivitu, s níž vnímám svět. A asi jsem to trefil, protože alter ego Princ Ládík si lidi okamžitě zapamatovali – a proto jsem takhle pojmenoval taky svůj instagramový profil. Dneska už ale prince Ládíka prakticky nepoužívám. Už je mi přes třicet, tak jsem z toho vyrostl.

Zdroj: archiv Ladislava Zibury