Ondřej Stára: Když začínáš u FIMO hmoty a chceš skončit se zlatými šperky, tak musíš ujít dlouhou cestu

Ondřej Stára je nejen skvělým šperkařem, ale především vtipkařem. Jeho tvorba má smysl pro sarkasmus, nadsázku i kýčovité příběhy v dobrém slova smyslu. Tak začneme…ale nejdříve to kafe!

Jak tě napadlo vyrábět šperky?

Jéžišmarjá! Je to 12 let zpátky a moje tehdejší přítelkyně dělala šperky z modelovací FIMO hmoty. Jednoho večera, když usnula, zkusil jsem si potají vyválet pláty a vyrobit korálky. Vznikl z toho náhrdelník, který jsem se druhý den snažil prodat v hospodě kamarádce za 50 koruna. Ona ale řekla, že je to tak skvělý, že mi za to dá stovku. Začal jsem tedy vyrábět náušničky, udělal jsem si účet na fler.cz a pak jsem prodával i v cukrárnách. První takový obchůdek se jmenoval „Obchod pro tvořivé ruce“ – tam jsem dával náušnice za pět korun a oni je prodávali za 20. To mi tenkrát bylo 19 let.

Co je pro tebe na výrobě šperku to nejtěžší?

Ze začátku je strašně těžký, když nemáš dílnu a zkušenosti. Nelze to obejít, člověk si to musí odmakat, mít za sebou spoustu zakázek a vyrobených třeba 3000 nebo 5000 prstenů za život. Až po tomto počtu jsem si určitým způsobem jistý v „kramflecích“. Zároveň si ale pořád na spoustu věcí nevěřím. Když začínáš u FIMO hmoty a chceš skončit se zlatými šperky, tak musíš ujít dlouhou cestu, a to je na tom to nejtěžší. Já jsem třeba ještě před rokem měl dílnu ve špajzu o velikosti 1,5x2m. Tohle je můj první ateliér a je to velmi osvobozující pocit.

Většina tvých návrhů v sobě nese důvtip. Co chceš svými kolekcemi předávat lidem?

Baví mě hledat nějakou rovnováhu mezi humorem a vážnými tématy. Například u mého šperku „Remember You Will Die“ mě bavilo pracovat s odkazem. Pietní šperk, který svým způsobem vymřel na začátku 20. století, jsem se pokusil dát do moderní podoby. Stále se dotýká smrti, ale je něčím „fresh“. Když se řekne „Obchůdek pro radost“, tak si všichni řeknou, že je to kýčovitý. Pro mě je to spíš o tom se nebát vzít si spoustu cetek na sebe a být na to pyšnej. Je pro mě důležitá ta nadsázka, když se můžeš u vážného tématu zasmát, a není to jen ponurost. Šperk by za mě neměl jenom zdobit. Každý rok já sám řeším různá témata a pak to přetavuju do šperku, proto jsou mé kolekce pokaždé jiné. Nevidím to jako business plán, ale jako osobní vyjádření.

Jak tě jednotlivá netradiční témata pro kolekce napadají?

Vždy je to složitá geneze. Když probíhal covid, tak byly najednou všude prázdné obchody pro turisty se suvenýry. S mojí ženou jsme se vydali na Staroměstské náměstí v Praze a byli jsme tam sami. Začal jsem si všímat vitrín s nápisy „OUTLET“ a ani jeden z těch obchodů tam žádný šperk v outletu neměl. Outletem se chceš přeci věcí zbavit, a tam prostě žádné nebyly. Původně jsem chtěl tu kolekci nazvat „Cheap“ s tím, že bych vzal lacinou estetiku a někam ji povýšil. Pak jsem ale přišel do svého ateliéru a zjistil, že předešlý majitel měl tady „Obchůdek pro radost“. V Podolí tu moc lidí ale bohužel nenakupovalo a mě došlo, že tu kolekci musím postavit na tomto tématu. V určitý moment jsem něčím fascinovaný a snažím se si ten pocit zapamatovat. Přesně tenhle pocit chci pak totiž předat divákovi. Nikdy si nesednu s papírem a tužkou s tím, že teď musím vymyslet kolekci.

Minulý rok si otevřel „Obchůdek pro radost“, ve kterém je možné zkusit své štěstí ve výherním automatu, kam si mezi cukrové prsteny vložil i svou tvorbu. Jaký druh zážitku nebo hry máš nejraději ty osobně?

Když se chci bavit, tak jdu na party nebo koncert, zatancovat si. Nebo jdu na dobrou večeři, strašně rád totiž jím. A cestování je pro mě asi nejzáživnější druh zábavy. Spíš to probíhá tak, že nonstop pracuji až do vytyčeného data, kdy někam odletím nebo odjedu.

Rozhodně tam nepiš, že jsem gambler, když tu mám hrací automat…

Kde jsi ho sehnal a jak tě to vůbec napadlo?

Sehnal jsem ho přes nějakou firmu, která dělá poutě. Já jsem si řekl, že když už mám „Obchůdek pro radost“, tak chci mít na to nabalené nějaké srandičky. Vytvořil jsem tedy samolepky, za které bylo možné vyhrát žeton, a schovával je různě po Podolí. Vždy jsem dal na Instagram nějaké vodítko – vyfotil jsem třeba svoji ruku s prstenem v místní cukrárně, aniž by bylo poznat, co to je za cukrárnu, nebo že to vůbec cukrárna je. Člověk pak musel vyfotit samolepku a prvních pět dostalo žeton a mohlo si zahrát o prsten. Nicméně mi během pár minut lidi začali posílat fotky, a já si řekl, že to musím udělat těžší. Nalepil jsem samolepku na lavičku zespodu, napsal jsem, že „po rakvičce plný šlehačky si člověk musí trochu odlehčit a dát si menší záhul, aby to shodil“ a odkazoval tak na to, že když vyběhnete podolské schody, tak najdete lavičku. I tak to ale během čtvrt hodiny našlo pět lidí. Nechápal jsem, ale ukázalo se, jak lidi baví hrát a gambleřit. Jedna slečna si dokonce koupila dvacet žetonů, kdy jeden stál 333 Kč, a propočítávala, že je to pořád levnější. Na dvacátý pokus fakt vyhrála ten prstýnek, který chtěla.

Zlato nebo stříbro?

Zlato, protože se s ním líp pracuje. Neoxiduje a po pár letech vypadá stále stejně, jako když ten prsten odevzdám.

S jakými kameny nejraději pracuješ a kde je pro svou práci vybíráš?

Nejraději dělám s diamanty, z toho důvodu, že neexistuje nic tvrdšího a skvěle se s tím pracuje bez prasknutí. Můžeš s tím prstenem pracovat i, když už je hotový. U ostatních musí být člověk více opatrný. Momentálně jedu ale novinku – nově mám laboratorně vyrobené diamanty, které jsou eco-friendly tím, že nejsou zatížené chemikáliemi při jejich hledání nebo těžení. Vyrábí se ve sterilním prostředí pod vysokým tlakem z atomu uhlíku. Dříve byly tyto diamanty nedostupné, ale technologie se již posunula natolik, že jsou dokonce levnější než ty přírodní. A navíc, kdyby mi to někdo neřekl, že jsou syntetické, tak to nerozeznám.

Nedávno jsem si zakoupila náhrdelník obrostlý krystaly z kolekce značky Zorya, kde jsi byl asistentem tři roky. Jak je možné nechat na laně vyrůst kámen? Přemýšlel si, že bys tento koncept použil i na něco dalšího?

Zadání znělo: „Ondřeji, zkus to nějak podchytit, aby tam byly jen malé krystalky i velké krystaly, vytvořil se rostoucí gradient i byly krystalky stejně velké po celé délce lana, mléčné i čiré“. A já sepisoval a vařil, chodil jsem domů s krystalkama ve vlasech i na rukou. Byla to záživná práce a nemyslím si, že každý má takovou příležitost začít ve šperku, tenkrát značka Zorya byla jedna z těch nej. Po třech měsících jsem jim řekl, že se to v podstatě nedá podchytit a je lepší nechat krystalky vytvářet se nahodile. Funguje to tak, že když se vypařuje voda, tak se ti zvyšuje hustota roztoku a některé minerály, když mají vyšší hustotu, začnou krystalizovat stejně jako solná jezera.

Zorya jsem pak dělal asistenta a bylo to fajn, ale vůbec jsem se nedotkl řemesla, nedělal zlatničinu. Spíše jsem se naučil jak nadesignovat Designblok. Pak jsem odletěl na stáž do Barcelony a po návratu jsem věděl, že chci vlastní kolekci a že to nemůže jít ruku v ruce se Zoryou.

Mimo studium šperku na pražské UMPRUM jsi vystudoval také biomedicínského technika s fyzikou, chemií, fyzikální chemií i fyziologií člověka, na ČVUT. Jak jsi zvládl takto odlišný obor a využíváš jej někdy ve své tvorbě?

Myslím si, že je to skvělý pro chápání zlatnického řemesla na materiálové úrovni. Myslím, že mi to dalo racionální technický vhled a pomáhá mi to, když modeluju prsteny. Docela dobře se navíc vyznám v technologiích a dokážu si představit, jak ta věc vznikne. Teď například pro svou diplomku využívám 3D tisk a kombinuju jej s ručním přepracováním. Je ale lepší se zezačátku naučit to nejtěžší – ruční práci, abych si technologicky pomáhal jen v případech, kdy to opravdu potřebuji.

Máš ty sám nějakou svou sbírku prstenů?

Hele, to je zvláštní, že já sám jsem přičichnul ke šperku teprve před rokem a půl. A je na tom vidět, že teď teprve konečně jsem schopen vyrobit sám, co se mi líbí. Miluju, když jsou šperky odvážné. Je pro mě důležité mít raději větší než ten, o kterém nevíš. Aby to byl „statement“.

Jak se v tvém vnímání liší přístup k tvorbě pro muže versus ženy? 

Donedávna jsem mužský šperk nedělal vůbec. V roce 2019 jsem řešil, že si vyrobím šperk pro sebe na bakalářku. Došlo mi ale, že by to bylo moc sebestředný. (smích) Vybral jsem si tedy sedm kluků, pro který jsem ty prsteny vytvořil a byly to moje první prsteny pro kluky. Vtipný na tom je to, že když jsem dělal kolekci s designérem Honzou Černým, tak si ty pánské prsteny kupovaly slečny. Nálepku „pánský šperk“ proto používám nerad a pro dnešní dobu to je příznačný, že se hranice, natož genderový, stírají. Pro tu bakalářku jsem si s klukama nahrával rozhovory, proto se bakalářka jmenovala „Dialog“. Snažil jsem se v ní zjistit, jaké jsou hranice zakázkové tvorby a řešil jsem hlavně otázky, jestli šperk musí být diktát klienta nebo ti může dát volnou ruku, jestli se to liší člověk od člověka. S klukama jsem se bavil o jejich životě, o tom, jaký mají přístup ke šperku. V jeden moment jsem se pak přestal ptát a začal sám vytvářet šperky podle toho, jak jsem ty kluky navnímal. No a někteří z nich prsten nesundali doteď!

Kam směřují tvé další šperkařské kroky a sny?

Teď pracuji na interaktivním řetězu pro diplomku. Každý jeho článek má jiný význam, dají se přeskupovat, nosit jako prsteny nebo náramek. Zároveň by měl hodně vypovídá o identitě nositele a s nadsázkou to komentuje kapitalismus, jmenuje se totiž „To do chain“, protože to kombinuje to do list s řetězem. Má to být odraz toho, jak dnešní člověk definuje to do list jako to, co během života zažije a čeho chce docílit.  Brzy také plánuju brzo dropnout spolupráci s Picassem, tatérem, jehož návrhy přetavuji do šperku. Plánuji také přijít s dropy limitovaných edicí, že třeba udělám prsten a jednodenní akci, kdy si ty lidi můžou přijít, vyzkoušet si ho a odejít s ním.