Sebevražedný oddíl: Výživná porce akce, krve a bizáru
Režisér James Gunn uvádí akční dobrodružství těch nejdegenerovanějších delikventů světa DC, kteří umírají touhou zachránit svět. Zkrátí si skupina trestanců pobyt ve vězení, nebo své životy?
Pět let poté, co se v kinech objevil Sebevražedný oddíl, koukatelný, ale stále nemastný a nedopečený počin režiséra Davida Ayera, přichází na scénu James Gunn s filmem, který je částečně jeho pokračováním a částečně rebootem. Nový snímek ten předchozí víceméně ignoruje (tvůrci se neobtěžovali ani změnit název), bere si z něj jen to dobré, a to hlavně postavy Harley Quinn (Margot Robbie) a Ricka Flaga (Joel Kinnaman). Tuhle bizarní jízdu plnou akce, vulgarit, rozprskávajících se těl a humoru si užijete. Ale najde se jistě i spousta těch, kteří by během ní nejradši vystoupili. Na tenhle snímek totiž potřebujete žaludek a nesmíte ho brát moc vážně – stejně jako jeho tvůrci.
James Gunn, tvůrce Strážců galaxie, je režisérem se smyslem pro anarchii. Je vidět, že poté, co dostal od Disneyho padáka, využívá naplno další šance. Na rozdíl od Davida Ayera mu nechalo studio volnou ruku. Už v intru ukazuje, že se utrhl ze řetězu – neváhá ve velkém odpravovat ještě před úvodními titulky.
Skupina kriminálníků se schopnostmi, které v jejich případě nejsou až tak super, je, jakožto Task Force X, jinak řečeno Sebevražedný oddíl, opět najata na misi, z níž nemusí být návratu. S výbušným zařízením v hlavě, které by bylo odpáleno v případě dezerce, vyrážejí do boje o zkrácení trestu. Časem zjišťují, že stojí bojovat za víc – třeba za záchranu světa.
Jejich cesta vede na pobřeží Jižní Ameriky, do fiktivního státu Corto Maltese, kde mají za úkol vniknout do Jotenheimu, věznice a výzkumného centra, a zlikvidovat veškeré materiály týkající se tzv. projektu Hvězdice. Během mise dojde ke spoustě failů, umře hodně lidí a jak už to v takovýchto filmech bývá, město bude potřebovat značnou rekonstrukci – ale ne v každém se jím projde gigantická mimozemská hvězdice (začínáte chápat užití označení bizár?).
Nesourodou partu individuí najatých Amandou Waller, která, přesto, že je „obyčejnou“ smrtelnicí, je děsivější než kterýkoliv z trestanců (na paty jí šlape možná tak lasička), tentokrát tvoří mnohem lepší herecká sestava než v předchozím Sebevražedném oddílu. Mezi postavami se objevuje synergie a samy o sobě jsou také zajímavější. Aspoň trochu hladký průběh operace má na starost opět Rick Flag. Harley Queen se vrací ve vší své potrhlé kráse, dočkává se značného vývoje a je stále stejně (ne-li víc) smrtící. Deadshota vystřídal Bloodsport (Idris Elba) – Will Smith měl očividně jiný program (a ve výsledku mi to vůbec nevadí) – který se nechává najmout, aby ochránil svou dceru. Do šarvátky s ním se dostává Peacemaker (John Cena), v jehož rukou se, stejně jako v Bloodsportových, každý předmět mění na smrtící zbraň. Lehce mi jejich hašteření připomíná Gimliho a Legolase, akorát v méně přátelském duchu. A jak je to s tím mírem? Říká, že ho nastoluje celým svým srdcem a je mu jedno, kolik mužů, žen a dětí při tom musí zabít…
Dalším členem party je Polka-Dot Man (David Dastmalchian), který si z dětství nese trauma a puntíky (!), které už tak vtipné nepřijdou jeho nepřátelům měnícím se jejich zásahem v ementál. Příjemným překvapením je pro české publikum neznámá portugalská herečka Daniela Melchior, která ztvárnila postavu Ratcatcher 2. Hned jsem si vybavila legendu o krysaři z Hamelnu. Ale zpátky k této mileniálce, která, když zrovna nepodřimuje, umí ovládat krysy (nic moc pro člověka s musofobií). Ona z této ujeté grupy prokazuje asi nejvíce lidskosti a duševní vyrovnanosti. Mojí nejoblíbenější postavou je jednoznačně King Shark, u kterého můžete mít pocit, že vznikl spojením protagonisty Čelistí a Homera Simpsona. Jedná se o zcela CGI postavu, která je tím nejroztomilejším trhačem hlav v dějinách komiksových filmů. A vždy má chuť na nášup – ňam ňam. Sylvester Stallone si musel jeho dabing hodně užít. Podobné zalíbení najdete snad už jen v Grootovi.
Z technických věcí bych chtěla vyzdvihnout práci s kamerou a zakomponování popisků (názvů kapitol příběhu) přímo do scény. Vyprávění má konzistentně hbité tempo. Užitý humor za mě místy působil docela na sílu a někdy jsem nevěděla, jestli se smát, nebo se chytat za hlavu. Mozky a další vnitřnosti rozpleskávající se v rudých gejzírech jsem si popravdě moc neužila. Ale jako každý jiný film, si i tento najde své fanoušky, nebo naopak diváky, kteří po jeho zhlédnutí budou souznít se skladbou od Grandsona „Oh No“, která doprovází závěrečné titulky.
Zdroj: Vertical Entertainment
