Srí Lanka – země zeleně, surfování, koření, milých lidí, klidu i chaosu
Toužíte po cestě do exotiky a přemýšlíte, kterou destinaci zvolit? Už jste byli na Srí Lance? Objevte s námi ostrov, na který jsme se vydali se Surf-Tripem.
Srí Lanka, ostrov o velikosti České republiky a s dvakrát větším počtem obyvatel, země dlouhých písčitých pláží s vlnami lákajícími k surfování, země zeleně, čajových plantáží, pralesů, ale i místo s bohatou historií a kulturou. Pro Evropana, který dosud nenavštívil jihovýchodní Asii, jiný svět, který má své kouzlo a zároveň přináší různé nepochopitelné situace a věci, na které nejsme z Česka zvyklí.
V lednu jsem se ocitla ve fázi, kdy jsem moc nevěděla, co se životem, potřebovala jsem změnit prostředí a částečně vystoupit z komfortní zóny, vyrazit někam sama a zároveň poznat nové lidi… zažehnout v sobě plamen, který pohasínal, nadechnout se. Jako redaktor a copywriter jsem chtěla přesunout aspoň na několik týdnů svou „home office“ někam do zahraničí. Přišlo mi, že na zadku v Praze sedím moc dlouho. Ještě v loňském roce by mě vůbec nenapadlo, že odcestuji zrovna na Srí Lanku – do země, která mi přišla nemyslitelně daleko, o které jsem v posledních měsících slyšela z velké části jen v souvislosti s krizí. Tu jako turista víceméně nepocítíte – projevila se např. zdražením, převážně benzínu, ale pořád vám bude všechno připadat na naše poměry levné (pozn. srílanská rupie je v přepočtu zhruba 0,07 Kč).
Místní jsou za turisty rádi, občas by se přetrhli, aby vám vyhověli (nedivte se, kdybyste např. čekali delší dobu na jídlo, možná dotyčný vyrazil pro některou z potřebných surovin, aby naplnil vaše potřeby a žaludek). Někdy je to milé, jindy až otravné – třeba v momentech, kdy vám na každém kroku někdo nabízí odvoz tuktukem, zdejším typickým vozítkem. Podobný zájem o vás někdy projeví všudypřítomní toulaví psi. Ti mi ze začátku trhali srdce, protože je na jednu stranu chcete pohladit a nakrmit, ale na druhou se bojíte blech nebo vztekliny. Ale nemějte strach, jsou (aspoň na základě mé zkušenosti) krotcí a moc vám osobní prostor a pohodlí nenarušují – spíš jsou nedílnou součástí místního prostředí.
Stinnou stránkou zdejších poměrů je všudypřítomný odpad. Přiznám se, že místy jsem to čekala i horší, ale to, že jsem na ulici nenarazila na odpadkový koš, mě stejně zarazilo. Holt se ještě úplně neposunuli od doby, kdy bylo jídlo zabalené v banánovém listu, který pak odhodili. Neustálé zametání a pálení odpadků je místním národním „sportem“.
Za surfem a cvičením na druhý konec planety
Ale zpět k tomu, jak jsem vůbec skončila v letadle na Srí Lanku (zpáteční letenka se cenově pohybuje kolem 20 tis. Kč – já letěla s Etihad Airways z Vídně s přestupem v Abu Dhabi). Chtěla jsem vyrazit sama, ale zároveň jsem na místě potřebovala jistou „berličku“ ve formě bezpečného a příjemného zázemí a lidí, na které se budu moct obrátit. A taky jsem chtěla zlepšit své surfařské schopnosti. Už několik let na Instagramu sleduji Lucii Minářovou a když na mě v lednu u ní na profilu vyskočil příspěvek o tom, že se pomalu, ale jistě blíží Be Fit pobyt, který pořádá na Srí Lance ve spolupráci se Surf-Tripem, přemýšlela jsem nad tím tak den a už jsem posílala přihlášku. A určitě bych tohle rozhodnutí nevzala zpět.
Chtěli jste někdy vyzkoušet surfování a zažít ten nepopsatelný pocit při sjetí první vlny? O přípravě na surf se dočtete více v dřívějším článku.
Ke konci března jsem na tři týdny své materiálno sbalila do batohu a prázdného povlaku na polštář (miluju tenhle cestovatelský hack). K odcestování na Srí Lanku potřebujete pas s minimálně 6měsíční platností a vízum. Stačí zažádat online o ETA. Schvalují ho většinou do pár hodin, nejpozději do dvou pracovních dnů. Turistické je platné na 30 dnů (případně lze na imigračním prodloužit o další dva měsíce) a stojí 50 dolarů. Srílanské rupie neseženete v české směnárně, proto jsem si vezla s sebou eura, která jsem vyměnila na letišti v Colombu. Na letišti jsem koupila také místní SIM kartu, abych měla data, bez kterých se tady obvykle neobejdete. Mým původním plánem bylo využít aplikaci Airalo, ale když jsem viděla, jak levná SIM tady je, tak jsem elektronickou formu nezvolila.
U Surf-Tripu nebývá problém si prodloužit ubytování nebo půjčit surfařské prkno, i když tam oficiálně jedete na některý zájezd na kratší dobu – jako třeba já na Be Fit. Zrovna u Srí Lanky, kde se pořádají pobyty od listopadu do dubna (ve zbylém půl roce je tu období dešťů), se málokdy stane, že by člověk přijel jen na týden. „Lidé jezdí i opakovaně. Do Evropy i na Srí Lanku. Nebál bych se říct, že každý druhý týden přijede někdo, kdo už se Surf-Tripem někde byl. Za to jsme moc rádi,“ říká Martin „Špáťa“ Špatenka s tím, že nejvíce lidí na Srí Lanku, konkrétně na jih do S. K. Town (vesnice, kde Surf-Trip pořádá své zájezdy, cca 2 km od města Matara), přijíždí v období Vánoc a Nového roku a v polovině února. Já tu Nový rok zažila vlastně taky – na Srí Lance ho slaví až 14. dubna.
Surf, eat, sleep, repeat
Přátelský a vyklidněný Špáťa, který si cestu k Surf-Tripu našel tak před deseti lety, je jedním ze zdejších (licencovaných) instruktorů surfu a poslední dva roky má spolu se Simonou „Sísou“ Semenskou také na starost Sea You House, který se po čas pobytu stane vaším druhým domovem. Potkáte ho také ve Francii. Společně s dalším ISA instruktorem Adamem Žáčkem, vtipkujícím, inspirujícím a věčně hladovým Moravákem, věnují spoustu energie, zaujetí a maximálního nasazení každému z nás po celý čas lekce.
„Na Srí Lance se mi učí dobře. Oceán je tu přívětivý a nemusíme řešit tidy (příliv a odliv). Pěna pro začátečníky je tu krásná, dlouhá, jednoduchá a bezpečná. V momentě, kdy je vlna hodná a člověk má jistý take-off, není nic, co by ho brzdilo se podívat dozadu na line-up. Když jsou vlny větší, radši nechávám lidi déle se rozjezdit na pěně, aby si byli jistější. Když jsou super podmínky a člověk je šikovný, může za 3–4 dny jezdit zelenou vlnu. Ale záleží i na pláži,“ přibližuje Špáťa místní surfařské podmínky.
Tady se surfováním žije a je fakt skvělé se učit právě od kluků, kteří na základě vašich schopností, síly, chuti a sebereflexe poznají, jak se můžete i drobnými změnami posunout o velký krok dál. Mají ideálně vybalancovaný poměr teorie a praxe a jednotlivé kroky v lekci na sebe přirozeně navazují. Dost pomáhá i videocoaching, při kterém můžete vidět, co na prkně opravdu děláte. Pomohou nejen technicky, ale i mentálně – možná si ani neuvědomují, jak moc své nadšení a pokoru k oceánu předávají dál. Jelikož mám porovnání i z jiného surf campu, o to víc jsem byla tady nadšená. Rozhodně se nejedná o formu turistické zábavy a rychle vydělané peníze. Každý surfařský student určitě ocení i malé skupiny, pro které jsou lekce vedené. Já měla lekce ve třech a později, když jsem trávila více času s holkami z Be Fit, nás bylo tak osm.
Ve vlnách poznáte sami sebe
Hodně mě inspirovala také Káťa Lišková, jejímž úkolem je zaznamenávat střípky z vašich zdejších dní, ať už „krájíte vlny“ (nebo se v nich s elegancí začátečníka plácáte), cvičíte, výletujete nebo klábosíte s ostatními u bazénu či skvělé snídaně a večeře. Jak už jsem psala i v minulém článku, surf je komplexní a v různých ohledech náročný sport (a zároveň lifestyle), takže můžu přiznat, že jsem měla i tentokrát slabší chvilky, ve kterých mi Kačí pomohla uklidňujícími slovy a připomněla mi, že je naprosto v pořádku a žádoucí zvolnit, netlačit na sebe a když to zrovna nejde, dopřát si pauzu, po které to obvykle jezdí líp. Samozřejmě jí musím dát za pravdu a jsem ráda, že k tomu bylo stejně přistupováno i na lekcích. Surfování je hodně o práci s hlavou a vašem aktuálním rozpoložení, každá session je jiná a z vln odcházíte vybití i nabití zároveň. Ve výsledku si to (aspoň doufám, že i vy) zamilujete i přes krizovější momenty, kdy vás strhne vlna a nevíte, kdy se nadechnete, hodíte placáka o prkno při backwashi, omotá se vám leash kolem krku (jsem prostě šikula) nebo vás brutálně bolí uši (spoiler: při návratu do Prahy jsem vyfasovala antibiotika na zánět zvukovodu).
„Surfování mi přineslo přirozenější způsob života. Poblíž oceánu se cítím nejvíc svobodná. Je mi u něj dobře. Když jsem ve vodě, zapomenu úplně na všechno a jen si užívám okamžik propojení s oceánem – často s ním i mluvím. Surf mě baví díky zážitku. Když člověk sjede vlnu, je to nepřirovnatelné k ničemu jinému, co jsem v životě zažila. Zadruhé mě baví, když to člověk může sdílet s ostatními, kteří pro to mají stejnou vášeň.“ Taky vás Kačky slova nenechají chladnými?
Oceán a to, jak funguje, jsme mohli více poznat i díky Adamově přednášce. Dozvěděli jsme se, jak vznikají vlny (swell), na které druhy a části se rozlišují, jaký vliv na ně má vítr apod. Hodně mluvil také o chování a etiketě surfařů. Pravidla ve vlnách hodně vycházejí z respektu. Jde o to nekrást někomu vlnu, snažit se nepřekážet ostatním v jízdě (a hlavně nezahazovat prkno!), střídat si pořadí v chytání vln apod. „Nedropujte. Nejen, že někomu narušíte jízdu, ale může to být i nebezpečné. V zelených vlnách, s tvrdými prkny, se to často bez stehů neobejde. Když už někoho dropnete, jako první se snažte z vlny vypadnout a určitě se pak omluvte. Nespoléhejte na to, že si toho nikdo nevšiml.“ Zdůraznil důležitost komunikace. „Nejen, že si dáte vzájemně vědět, kdo jede a kterým směrem, ale jako automatické beru na line-upu i pozdravit. Zlepšuje to atmosféru a vztahy v surfařské komunitě.“
Pot na potu a endorfiny
Vedle surfových pobytů Surf-Trip nabízí i programy pro příznivce fitness a jógy. Be Fit pobyt, při kterém si dáte do těla s Luckou Minářovou, letos proběhl oficiálně, tak jak měl, poprvé, jelikož jeho premiéru překazil příchod covidové pandemie. „Jsem neuvěřitelně šťastná, že se Be Fit konečně udál,” říká Lucka. „Moc se mi líbí propojení cvičení a surfu, protože lidé, kteří cvičí, jsou často podobní jako já – chtějí podávat výkony, stihnout toho hodně – zatímco surfaři jsou v chillu, nikam nepospíchají. Chci lidem, kteří si sem přijedou (nejen) zacvičit, ukázat, že si můžou dovolit se hodit víc do pohody.”
S masáží (která je v ceně balíčku) a relaxem na pláži, u bazénu či v hamace na Sea You Housu to pohoda samozřejmě je. A po cvičení velice zasloužená. S holkami nás čekaly funkční tréninky s prvky crossfitu zaměřené na sílu, kondici i mobilitu. Cvičily jsme s vlastní vahou i náčiním. Postupně si zvyknete na to, že sotva začne rozcvička, už jste ze zdejšího parna a vlhka zpocení. Nedělejte si hlavu s tím, kdybyste najednou nepodávali takové výkony jako ve fitku v Česku. Na druhou stranu vzájemná motivace tady byla obří. Zájemci o jógu si můžou zacvičit se Sísou.
„Užívám si tu komunitu, náš společný program, ale i to, že tady může být člověk někdy i sám, když chce. Jsou tu lidé, kteří mají podobné cíle. Miluju teplo, užívám si blízkost pláže a každovečerních západů slunce,” dodává Lucka a já můžu jen přikyvovat.
Přečtěte si rozhovor s Luckou Minářovou zde.
Kokosy, ovoce a koření
Cestování mám hodně spojené i s jídlem. Už při cestě z letiště jsem nemohla odtrhnout zrak od palem obsypaných kokosy, banánovníků a další všudypřítomné zeleně. Zatím jsem nikde nenarazila na lepší (a levnější) ovoce než tady. Srí Lanka nabízí nespočet druhů banánů, užíváte si chuť zdejšího avokáda, manga či passion fruit a k obědu si vystačíte třeba s kokosem (který si nechte po vypití vody rozseknout a vydlabat). Snídaně na Sea You Housu, které nám připravovali Bahnu a Mali, byly skvělou odměnou po sportovním výkonu. Večeře byly různé – někdy se třeba grilovalo, jindy jsme si obstarali jídlo venku. Jeden večer byl věnovaný společnému vaření curry. Z typického místního jídla doporučuji vyzkoušet kokosové palačinky nebo kottu (vzhledově mi trochu připomínalo Pad Thai, ale jde o nasekanou placku se zeleninou). Tohle jídlo seženete na každém rohu, cenově se pohybuje od 200 do 400 LRK, podle toho, jestli si dáte zeleninové, nebo i s masem (to jsem osobně neriskovala). Pokud neholdujete pálivým jídlům, doporučuji to při každé objednávce zmínit.
tipy na podniky:
- Mirissa – Shady Lane (vedle skvělého jídla tu prodávají i oblečení a doplňky)
- Dickwella – Verse Collective (kavárna spojená s coworkem), Dots Bay House (zdejší passion fruit limonáda je must have)
- Weligama – Ceylon Sliders, Nomad Café
- Galle – Isle of Gelato (jediná „normální“ a dobrá zmrzlina, na kterou jsem na Srí Lance narazila), Aqua (neapolská pizza)
- Unawatuna – Skinny Tom’s Deli, Koha Surf Lounge
- Ella – Cafe One Love
Co se vody z kohoutku týče, není pitná. Místní ji běžně bez problému pijí, takže jde spíš o problém s jinými bakteriemi ve střevech. Máte-li filtr, filtrujte, jinak kupujte balenou. Na Sea You Housu byla naštěstí volně k dispozici filtrovaná voda.
Jedna negativní věc spojená s pouličními stánky, na kterou asi nikdy nezapomenu, je pach sušených ryb. To byla síla…
Jak jsem se (ne)stala digitálním nomádem
Jako pisálkovi na volné noze je mi blaze, když můžu pracovat odkudkoliv. Nebo taky ne. Jako asi všechno, má i remote office na druhém konci světa své pro a proti. Jak už jsem psala, rozhodnutí jet na Srí Lanku bych zpět nevzala a jsem vděčná, že jsem mohla aspoň na chvíli opustit pracovní zázemí v Praze, vytrhnout se ze stereotypu a vyzkoušet si žít jinde. Vyhovovalo mi, že jsem díky časovému posunu stihla ranní surfovačku předtím, než jsem usedla za počítač v době, co moji kolegové. Změna prostředí, teplo a slunce na jednu stranu nakoply mou produktivitu, přinesly mi nové nápady, jiný pohled na věc i úsměv na tváři, ale zároveň mi bylo při práci, zatímco ostatní z okolí jeli objevovat nová místa, šli na pláž či k bazénu, trochu smutno (klid, když ostatní zmizeli, byl fajn, ale následně poslouchat o tom, o co jsem přišla, nebylo úplně příjemné).
Wifi byla po většinu času bídná, když se na ni připojilo více lidí, nešla. Bez dat bych se neobešla. Pokud jste (v souvislosti s krizí) slyšeli o špatné situaci s elektřinou, nebyla to nakonec taková přítěž. „Teď už výpadky naštěstí nejsou tak hrozné, na půl hodiny, na hoďku. Loni jsme měli i 13hodinový výpadek,” zmínil při rozhovoru na tohle téma Špáťa. Chce to trpělivost, moc to nehrotit. Tohle nastavení jsem si na první týden dva dovezla i do Česka – dělala jsem jen to nezbytně nutné a říkala si, že když nejde o život, jde o… (navíc jsem byla na antibiotikách, tak jsem byla celkově dost mimo). Řekla bych, že mi to zpomalení, místy až vypnutí, pomohlo na nějakou dobu, ale později po návratu mě to doběhlo a onen plamínek začaly hasit všechny resty a další starosti.
Necítím se být v pozici, kdy bych mohla (na základě vlastní zkušenosti) rozdávat nějaké další rady do života (potenciálních) digitálních nomádů. Poradím tak to, abyste si nezapomněli adaptér do zásuvky. 🙂 Kdybych na Srí Lance byla delší dobu, asi by se dalo bavit i o nižších životních nákladech. Obecných rad najdete na internetu a v chytrých knihách freelancerů dost, ale mnohdy je to hodně individuální a záleží na různých faktorech.
Kdo troubí, ten jede
„Kam se díváš, tam jedeš,“ zní jedno z hlavních pravidel surfování. Jak je to ale s ježděním po Srí Lance? Pro pěší to není úplně přátelské prostředí. První den jsem myslela, že přijdu o život, když jsem chtěla přejít silnici. Ale po čase si začnete na místní (nejen) dopravní chaos a neustálé troubení zvykat. A jezdí se tu vlevo. Na kratší vzdálenosti je skvělá přeprava tuktuky. Platí se cca 100–200 LRK za kilometr (o cenách se třeba zrovna u tuktuků smlouvá, nenechte se napálit a snažte se to udržte spíše na té nižší cenové hladině). Jednoduše si některého stopnete na ulici, případně použijete appku PickMe a nebo se domluvíte s ubytováním. Nedoporučuji tuktukem jezdit déle než 1,5 hodiny, přece jen to není nejpohodlnější způsob přepravy (ale najdou se prý i tací, kteří jeli tuktukem z Colomba až na jih – pro představu, cesta tam z letiště trvá autem minimálně 2,5 hod.). Denně můžete také potkat (nebo aspoň slyšet) speciální tuktuk rozvážející pečivo, který je specifický tím, že hraje podobně jako auto Family Frost, akorát se z něj linou tóny Beethovenovy skladby Pro Elišku.
Mnozí volí možnost domluvit se ve více lidech a pronajmout si auto s řidičem. To je určitě super, když se chystáte na delší cestu. Řidič vás vezme kam budete chtít, dělá vám zároveň i průvodce a vy se nemusíte starat o autobusy či vlaky. Co se cen týče, je to podobné jako s tuktukem, záleží na domluvě, aktuální ceně benzínu a tak nějak na tom, jak se řidiči chce a jak se s ním znáte. Určitě se o ceně bavte předem. Sama jsem si vyzkoušela, že bylo lepší využít kontakt na řidiče, který mě vezl z letiště. Siri bude určitě rád, když vám tady na něj nechám kontakt (+94 (77) 779 8962). Umí (v porovnání s mnohými Srílančany) dobře anglicky a kromě toho, že vás doveze z bodu A do bodu B (s případnými mezizastávkami), vám povykládá spoustu zajímavostí o Srí Lance a místních. Je fajn s ním jet třeba do Elly, jelikož bydlí kousek.
Cesta autobusem je zážitek, a to jsem ani nestihla jet tím zábavnějším, který vypadá jak z poutě (kýčovitá výzdoba a hlasitá hudba included, některé mají i disco kouli). Pokud ulovíte místo k sezení, nedivte se, když vám na klíně přistane nákup nebo dokonce dítě. Nastupování a vystupování je taky někdy trochu adrenalin, občas autobus spíš jen přibržďuje. Jízdu vlakem, kterou chtějí mnozí turisté vyzkoušet, jsem nakonec neabsolvovala. Tak třeba někdy příště…
Objevování jihu i cesta do vnitrozemí
Samozřejmě jsem celé tři týdny nestrávila surfováním, prací a povalováním. V rámci programu jsme navštívili např. čajovou továrnu Nandana (které kouzlo dodává boží postarší pán, který zde provádí), pláž v Mirisse, kde se můžete projít na Coconut Tree Hill (jeden z Insta spotů Srí Lanky, takže je tu občas trochu plno). Pokud byste sháněli oblečení, doporučuji se zde mrknout do obchodu Slow Days (další pobočky najdete v Elle a Ahangamě). Určitě nevynechejte Blue Beach, pláž s ostrůvkem a krásně modrou vodou. U Dicwelly dále najdete Blow Hole, takový přírodní vodotrysk, ale ten mě osobně moc neuchvátil a po chvilce jsem se u něj začala nudit. Nechyběla návštěva chrámu (těch je na Srí Lance hodně – nezapomeňte se proto vybavit i oblečením, které vám zakryje ramena a kolena).
Se Srí Lankou si můžete spojit i slony. Na ty jsme se jeli podívat do národního parku Udawalawe. Jako větší skupina jsme měli výhodnější vstup, takže k sobě někoho přibrat se určitě vyplatí. Jezdíte tam jeepem cca 2–3 hodiny, pozorujete a fotíte si sloníky plus další zástupce zdejší fauny, jako krokodýly (i když ti obvykle nejsou ve vodě moc vidět), pávy a další ptactvo. Kousek tuktukem od ubytování se nachází Dondra, místo s majákem a nejjižnější bod Srí Lanky. V nabídce výletů, které vám může crew (jmenovitě hlavně Robin Gracl) zprostředkovat, je toho víc, např. šnorchlování se želvami nebo návštěva hadí farmy.
Dále doporučuji návštěvu Galle, bývalého nizozemského provinčního města s hradbami a majákem. Je to ideální místo na nákup suvenýrů a pohledů (jejichž vzhled a nabídka je jinde tristní). Najdete tu řadu butiků (doporučuji např. KK Boutique), super zmrzlinárnu nebo pizzerii. Pokud zde chcete strávit delší dobu než (půl)den, tak popojeďte na pláž Unawatuna, kde se dá surfovat nebo posedět v kavárně.
Ke konci svého pobytu jsem vyrazila na otočku do vnitrozemí. Měla jsem štěstí, že jedna z „befiťaček“ odlétala také později, takže se ke mně přidala. Sama bych pravděpodobně nejela. Nechaly jsme si objednat řidiče do Elly, městečka ležícího v údolí, které je obklopené vysokými horami. Tady se nacházejí ta nejznámější místa (aspoň na Instagramu hah), jako Nine Arches Bridge – most s devíti oblouky, který se klene přes zelené údolí. Přístup k mostu je zdarma. Je přes sto let starý a stále slouží na jedné z nejfrekventovanějších železničních tras. Vlak jsem tu projíždět bohužel neviděla, za to jsem byla nadšená z malého množství turistů.
Od mostu vede trasa na Little Adam’s Peak. Většinu času jdete po asfaltce a výstup není náročný – absolvujete několik desítek schodů, které, jak jsem viděla, někteří zvládají v balerínách a sukni. Čekala jsem větší dobrodrůžo. Little Adam’s Peak má více vrcholů, většina lidí zůstavá na tom prvním, takže pokud chcete mít výhledy pro sebe, pokračujte dál. Naproti se nachází Ella Rock.
Cestou do Elly nám řidič zastavil u vodopádů Diyaluma. Jedná se o druhý nejvyšší vodopád na Srí Lance, ale nenajdete tu jen jeden velký vodopád, ale i další čtyři menší. Dá se tu i koupat (ti odvážnější z vodopádů do jezírek i skákají). Zdejší průvodci jsou až moc akční, pokud chcete zažít photoshoot a mít fotky z všemožných úhlů, jednoho si najměte. Další, už o dost kratší, zastávkou byly Ravana Falls.
Na druhý den jsem domluvila odvoz se Sirim (který cenově vyšel o dost lépe), který nás cestou zpátky na jih nejprve zavezl k Lipton’s Seat. Na čajové plantáže, které v 19. století koupil a založil Thomas Lipton (jenž se zasloužil o popularizaci čaje tím, že vynalezl čajové sáčky), doporučuji vyrazit brzo ráno (někdo tam dokonce jezdí na východ slunce, ale až tak jsme to nehrotily). Čekají tu na vás hezké výhledy a čaj všude kolem, ale popravdě mi tu něco chybělo. Možná bych o něco méně času strávila v tuktuku a kdybych předtím nenavštívila čajovou továrnu, chybělo by mi ještě víc nějaké povídání o čaji, jeho ochutnávka apod. Aspoň že něco popovídal Siri (převážně to, jací jsou zdejší lidé – kteří tu tvoří samostatné městečko s vlastní školou, chrámem apod. – chudáci, protože za den sběru čajových lístků dostávají cca tisíc rupií, tedy cca 70 Kč). Jedna praktická – sem si sbalte mikinu.
Srí Lanka samozřejmě disponuje mnoha dalšími místy, která stojí za návštěvu, ať už jde o přírodní krásy, chrámy nebo pláže. Mnozí, turisté i místňáci, chodí na východ slunce na Adam’s Peak. Osobně jsem tento zážitek na programu neměla, ale slyšela jsem rozdílné recenze, takže vám můžu poradit jediné – vyzkoušejte a posuďte sami.
Vidíme se ve vodě
Na Srí Lance jsem se mohla po dlouhé době nadechnout, dovolila jsem si vypnout (bez výčitek). Jsem vděčná za to, že jsem mohla strávit svůj čas tady v sestavě báječných lidí, z nichž některé určitě velmi ráda potkám v Praze nebo třeba při další surfovačce.
V nejbližší době se můžete se Surf-Tripem vydat třeba do Francie. Do Hossegoru nebo Leonu. „Do Leonu bych pozvala všechny, kteří si chtějí surf užít v malém počtu lidí, v rodinné atmosféře. Tam si během pár dní vytvoříš přátele, strávíš s nimi intenzivní týden nebo dva. Ať tam jede kdokoliv, třeba sám, hned se dá s ostatními dohromady. V Hosáči jsou jednoznačně nejhezčí západy slunce, s vínem, pohodou a městem na dosah, takže je to tam takové živější,“ láká Kačka. „Francie je super, je tam třeba super jídlo. Tamní oceán je mnohem živější a složitější než na Srí Lance. Říká se, že kdo se naučí jezdit ve Francii, zajezdí si všude,“ dodává Špáťa.
Jsem ráda, že jste článek dočetli až sem. Doufám, že vám má slova budou přínosem a že jsem některé z vás popostrčila k učinění dalšího kroku k tomu vyzkoušet nové věci, poznat nová místa a lidi. Těším se na vás ve vlnách – protože jsem tam určitě nebyla naposled.
Článek vznikl ve spolupráci se Surf-Trip.
Foto: Kateřina Lišková, Tereza Bartošková
