Adam Pavlovčin: Trvalo mi několik let, než jsem si začal svého hlasu vážit
Vítěz loňského ročníku Superstar a jednoznačně nejosobitější ikona současného showbyznysu, Adam Pavlovčin, vydal minulý měsíc svůj první klip k singlu „Moving on“, který již po pár dnech nabral statisíce zhlédnutí. Zároveň představil svůj nový pseudonym Adonxs, se kterým rozhodně nemá v úmyslu zůstat jen v v českých hudebních vodách. Co pro něj pseudonym znamená, jaká má hudební přání a co stojí za jeho úspěchem?
Hudba, tanec nebo móda?
Řekl bych, že jsem něco jako „visual artist“ s hudbou (smích). Lze v tom propojit módu, hudbu i performance. Kdybych to měl ale seřadit, tak hudba, móda a tanec až třetí, a to i když jsem půlku svého života tancoval. Teď se mi rozhodně hodí při vystupování a snažím se v něm rozvíjet i nadále.
Jak těžké je, když jsi takový multitalent, si vybrat jednu věc, na kterou se budeš soustředit? A musel sis někdy vybrat?
No právě, že si nemusíš vybrat jednu věc. Většinou móda a hudba jsou spolu propojeny automaticky. Co se týče tance, ten zůstává obvykle k posouzení na produkci, která určí, jestli je pro něj prostor, nebo ne. Vždy se ale dá najít kompromis a my se snažíme vždy co nejvíce celé vystoupení s tanečníky propojit.
Jak si se ke zpěvu dostal?
Jako první zpívala moje sestra, která byla taky taková „musical theatre kid“ – takže tanec, zpěv i dramatický kroužek, a já jsem to po ní tak nějak začal opakovat. Pak mi to zůstalo, a já jsem i při studiu gymnázia hodil na zpěv, tancoval a občas jsem zašel i na herectví.
Kde jsi se učil zpívat?
Jsem z malé slovenské dědinky, takže jsem chodil na soukromý zpěv k učitelce, která jinak učila na ZUŠ. Prošel jsem si doteď nicméně tak šesti, sedmi učiteli včetně těch londýnských. Když jsem přišel do Prahy, dostal jsem se k Hance Peckové a s tou zpívám již celých 11 let od svých 15. Hanka je operní pěvkyně, takže mi dala základ i z klasiky, což je podle mě důležité, i když se chce člověk věnovat popu. Dříve jsem chodil velmi intenzivně, dnes si k ní zajdu už jen pokud mě čeká náročnější vystoupení, spíš pro uklidnění a takovou „mentální hygienu“. Je to člověk, kterému důvěřuji a který mě umí nasměrovat.
Jak se tedy aktuálně staráš o svůj hlas, když již nemáš pravidelné hodiny zpěvu?
V podstatě jsem po určitou dobu zpěv i učil, v Londýně a také v Praze na International School of Contemporary Singing. Trénoval jsem tedy se svými žáky a procházel si s nimi techniku pravidelně. Jinak sám si trénuji cvičení, které jsem si namixoval od své učitelky i z Londýna. Člověk si vždy musí vyselektovat, co mu nejefektivněji funguje. Svým žákům také doporučuji, aby si prošli více učitelů a pozorovali své tělo. To jim dá totiž tu největší odpověď na otázku, co jim nejlépe funguje.
Co bylo pro tebe nejtěžší ve zpěvu podchytit?
Kritickým momentem pro mě představovalo mutování. Jako malý chlapec jsem měl vyšší hlas v tenorovém rozsahu a po mutaci „basso profondo“ – rozsahově ten nejnižší. Na chvíli jsem kvůli tomu přestal i zpívat. Byl jsem frustrovaný a nešlo mi zazpívat ani jeden song z mého tehdejšího repertoáru. Postupně jsem si k němu ale našel cestu a začal si svého hlasu vážit, v čemž mi i dosti pomohla právě Hanka. Já osobně jsem měl totiž pocit, že nízké hlasy nejsou tak zajímavé. V podstatě jsme tedy 11 let pracovali na tom, abych si rozšířil rozsah a měl nazpět výšky a zároveň mi zůstaly i hloubky. To byl takový můj největší pěvecký oříšek.
Kdo tě v hudbě nejvíce ovlivnil?
Určitě Hanka, co se týče techniky. Co se hudby týká, v každém období mě inspiruje někdo jiný – ale zmínil bych třeba Woodkid. Tento francouzský zpěvák a skladatel byl takový první umělec, který mě inspiroval v tom, že má níže posazený hlas a byl zároveň komerční. Jinak mě momentálně baví Harry Styles, Charlie Puff, Måneskin nebo Duncan Laurence.
Který aspekt tě na hudbě baví nejvíce?
Nejvíce mě baví tvorba a její proces – od prvotní myšlenky, přes hudební kompozici, až po samotné vystoupení.
Nedávno jsi vyšel ven s novým pseudonymem. Co tě k němu vedlo?
Tento koncept už se mi v hlavě utvářel asi 4 roky, ale v Londýně jsem měl kapelu, takže jsem nikdy sólově nevystupoval. Jako umělci mi pomáhá si na pódiu vytvořit své „alter ego“, a já si vytvořil „Adonxs“. Adonis je v řecké mytologii asociovaný s fyzickou silou a pro mě to přeneseně představuje mentální sílu. Adonis v mém pojetí si tak může dovolit cokoliv, být svobodný. Zaměnil jsem „I“ na „Y“, ke kterému se připojuje „X“ a jendoduše vyjadřuje, že každý může být vnitřně silný, pokud se pro to rozhodne.
Jaký styl hudby můžeme čekat v tvé vlastní tvorbě?
Nebude se to příliš lišit od toho, co bylo vidět v soutěži. Vybral jsem si skladby, které mi byly blízké a komerční a i v mé tvorbě se pohybujeme v rozmezí Rag’n’Bone Man, Duncan Lorenz či Dua Lipa. Vždy se snažím hledat pomyslný střed alternativy a komerce – z alternativy se stává postupně komerce, takže když se člověk pohybuje na pomezí a nelimituje se pouze jednou stranou, funguje to asi nejvíce.
Už si stihl vydat i svůj první videoklip k singlu „Moving on“. Je to něco, pro co máš vášeň a vymýšlíš si sám, nebo to necháváš spíše na svém týmu?
Klipy mě velmi baví a člověk, když se už do klipu pustí, chce jít do toho naplno. Vždy proto budeme investovat co nejvíce z nás všech, aby to bylo světové. Klip k „Moving on“ se například připravoval několik měsíců. Rozhodně se propojuji s lidmi a nestavím se do pozice režiséra, i když se snažím mít nad vším kontrolu a kreativně přispět. Klip jsme natáčeli v krásném starém hotelu, který měl nádherný interiér, až jako by se tam zastavil čas. My jsme ho nazývaly pracovním názvem „odpočívadlo“. Ten prostor měl evokovat přechodné místo, do kterého člověk přijde, ale ví, že tam nezůstane. A v tom je i paralela se samotnou skladbou.
Jak dlouho ti trvá vymyslet píseň?
Prvotní nástřel většinou netrvá vůbec dlouho. Když něco vznikne v tom daném momentě a člověk se s tím dlouho netrápí, tak si myslím, že z toho vznikají ty nejlepší věci a nejvíce autentické skladby. Samozřejmě to, co následuje potom – struktura, arrangement, mix a master, to už je otázka týdnů. Základ písničky se ale pohybuje v rozmezí půl až dvě hodiny. Pracuji se dvěma producenty, kteří již mají nějaké demo skladby a udávají nápady. Já do nich pak vytvářím melodické linky a píšu kostru textu, kterou do melodie improvizací zapasujeme. Když se píše album, tak se vypracuje 20–40 skladeb a z nich se vyberou ty nejsilnější. Spoustu věcí nicméně zůstane v šuplíku.
Máš nějakou radu pro začínající umělce, kteří by se rádi věnovali zpěvu nebo hudbě?
Asi největší rada, kterou jsem dostal i já jako velmi malý, je konzistence a vytrvalost. Být vytrvalý v tom, co děláš a chceš. Někdy máme pocit, i díky médiím, že Beyoncé spadla z nebe a je hvězda. Stojí za tím ale tvrdá dřina.
Co móda, tvého stylu si nejde nevšimnout, kde čerpáš inspiraci pro své outfity?
Velmi rád se spojuji s lokálními designéry – momentálně nejvíc spolupracuji s Honzou Černým, v minulosti i s Lukášem Lindnerem nebo Pavlom Dendisom. Mám takové trochu i štěstí, že mám konfekční velikost a z kolekce mi mnoho věcí padne. Inspirace jde jak z jejich tvorby, tak od světových umělců a zpěváků. Určitě mě také ovlivnila londýnská fashion scéna. Můj základ tvoří silueta, pak až ladím látky a vzory. Když funguje silueta, člověk se cítí sebevědoměji, více vnímá své tělo a pracuje s ním.
Žil jsi dlouhou dobu v Londýně, co tě přimělo vrátit se do Česka?
Dostudoval jsem vysokou školu a celý svět se zavřel skrze Covid. Vrátil jsem se z tohoto důvodu, protože těch pracovních příležitostí nebylo tolik, abych utáhl londýnský životní styl, jelikož i umělecký svět se celý zastavil. Chtěl jsem tu zůstat jen pár měsíců a potom se vrátit… akorát, že jsem se už nikdy nevrátil (smích). Rozhodl jsem se zúčastnit Superstar, protože televize běžela dál, a když se to vyvrbilo tak, jak se to vyvrbilo, tak jsem Prahu zvolil jako svou základnu a Londýn už jen navštěvuji.
Jaký je tvůj největší sen, který bys chtěl získat?
Nemám jen jeden (smích), ale tento rok je to vydání prvního sólového debutového alba. Do tří let bych se rád dostal do finále Eurovize a taky bych se chtěl umístil se svým singlem na Billboard Hot 100 a dostat se do US nebo UK rádiových žebříčků.
