Dočká se June odplaty? To se dozvíte ve 4. sérii Příběhu služebnice
V nové řadě seriálu Příběh služebnice se z ponižované konkubíny stává partyzánka, která by mohla pomoct ukončit nadvládu zvráceného Gileádu. Existuje pro ni po tom všem, čím si prošla, ale šance na normální život?
V dlouho očekávané 4. sérii Příběhu služebnice, jejíž první díl se na HBO GO objevil 29. dubna, se vracíme do fundamentalistické a kastovní totality republiky Gileád, ve které jsou plodné ženy krutě zotročovány a rituálně znásilňovány. Nová řada plynule navazuje na konec té předchozí – June (Elisabeth Moss) s pomocí dalších Služebnic a Mart propašovala z Gileádu 86 dětí a na oplátku schytala kulku. Uniká smrti o vlásek a nachází dočasné útočiště na osamělé farmě v pohraničí, poté, co se dá jakž takž (fyzicky) do kupy, je – opět – zajata. Říkáte si, jestli je tu ještě prostor pro naději? Pro světlo na konci tunelu? Jistě je, ale nezapomínejme na to, že světlo může mít různou intenzitu…
Americký seriál vytvořil scenárista a producent Bruce Miller na motivy stejnojmenného románu Kanaďanky Margaret Atwoodové z roku 1985. Zápletka čtvrté řady, stejně jako předešlých dvou, je však od původního díla jen odvozena. Dějově nevychází ani z volného pokračování Příběhu služebnice nazvaného Svědectví, které Atwoodová napsala po dlouhých 34 letech.
Ve 4. řadě se do hry čím dál více dostává globální politika a způsobuje tak, že se objevují nové směry, kterými se dát, a splétá síť, u které můžeme jen hádat, co všechno vydrží. June je pro jednu stranu hrdinkou, která zachránila desítky mladých životů ze spárů gileádského režimu, pro tu druhou je nepřítelem a časovanou bombou, u které je potřeba co nejdříve přestřihnout ten správný drát.
Waterfordovi byli zadrženi kanadskou vládou a v teple svých cel, které by jim mohl nejeden vězeň závidět, čekají na soudní řízení za zločiny proti lidskosti. Nechybí samozřejmě Moira, Luke, Nick či teta Lydie. Na scéně se také objevuje nová postava – mladičká Esther Keyesová v podání čtrnáctileté Mckenny Grace, nevypočitatelná manželka impotentního velitele, která až chorobně nenávidí muže a s dětinskou naivitou obdivuje June.
Aktuální verze June už není jen obětí, není to Offred, která sloužila Fredovi a Sereně a byla jako ostatní Služebnice pouhou chodící dělohou. June přebírá něco z té krutosti, kterou musela snášet, a hodlá to použít. Ještě budete přemýšlet nad tím, s jakým typem (anti)hrdinky máte tu čest.
U June sledujeme nejen touhu po pomstě a po záchraně svých blízkých (nezapomínejme hlavně na její starší dceru Hannah), ale také její zničenou duševní stránku a to, jak se vyrovnává s traumatem. Vkročením na kanadské území to zdaleka nekončí. Přesto, že uniká z místa s překrouceným režimem, striktními pravidly a eco-friendly zpátečnictvím, ve svých myšlenkách se tam bude stále vracet a nejspíše nikdy nebude tak úplně volná.
Elisabeth Moss opět předvádí skvělý herecký výkon, a nyní se dokonce podílela na režii, čímž si splnila svůj režisérský debut. Nechybí detailní záběry obličeje točené speciální 28mm čočkou. Některé scény samozřejmě i nadále doprovází klasické songy od Arethy Franklin či Carole King.
Seriál, který byl i předtím slušným dramatem plným utrpení, dostává se 4. sérii novou jiskru – a to nejen ve formě vyšinutého záblesku v modrých očích protagonistky. June si žádá spravedlnost – jestli a v jaké míře ji dostane, se dozvíte, pokud se na (zatím) poslední řadu podíváte.
Fanoušci, nezoufejte. Bude i pátá řada! A to samé vlastně platí i pro odpůrce – budete mít opět co kritizovat… požehnáno buď ovoce seriálové zábavy (pokud se vůbec dá slovo zábava v souvislosti s Příběhem služebnice použít).
Několik zajímavostí na závěr:
- Štáb konzultoval vývoj událostí v seriálu s OSN, aby děj byl co nejrealističtější.
- Margaret Atwood, ikona moderního dystopického příběhu, byla shodou okolností předsedkyní Pen Clubu v orwellovském roce 1984. Její svět a worldbuilding ale Orwella ještě v něčem převyšuje. Jak jste si jistě od 1. série všimli, Příběh služebnice má neskutečně silný a rozpoznatelný vizuální kód a ikonologii. Ať už jde o barvy: modrá, barva Panny Marie, pro manželky, na něž se vůbec nehledí jako na sexuální bytosti, červená pro rodičky, které podle společnosti zároveň žijí v hříchu, protože plodnost se stává i komoditou atraktivity. Kuchařky a pomocnice Marty zase splývají s barvami domu.
- Kostymérka Ann Crabtree měla před sebou nelehký úkol. Musela vytvořit kostýmy, které by působily znepokojivým dojmem, zároveň však nesměly kopírovat filmové zpracování příběhu z roku 1990. Při své práci se nechala inspirovat různými druhy náboženství, které vyžadují po ženách, aby se zakrývaly. Perličkou však je, že čerpala i z filmů Alfreda Hitchcocka či nacistické režisérky Leni Riefenstahl. Šaty služebnic měly působit žensky, ale ne sexy. Většina kostýmů tak byla ušitá na míru.
- Gileád, pojmenovaný po biblickém území dnešního Jordánu, má svůj zakladatelský mýtus s biblí, z něhož těží jazykové schéma včetně pozdravů, rituály a je ve svém barbarství efektivní, tudíž z jistého úhlu pohledu dávají jeho kroky jakýsi zvrácený smysl. Jmenujme zavedení bezuhlíkové ekonomiky či onu záležitost řízené porodnosti.
Zdroj: HBO
