Lucie Kratochvílová: Miluju, jak se oblíkají italští důchodci

Lucie Kratochvílová je zakladatelkou vintage concept store Lula Vintage Prague, a především také influencerkou a inspirací, co se týče stylu, hlavně toho z druhé ruky. Je ale také múzou několika českých designérů, například značky Loro Oro, módního návrháře Martina Kohouta nebo šperkařky Janjy Prokić. Vyzpovídali jsme ji ohledně toho, kde čerpá svou inspiraci nejen v oblasti módy, jak se k lásce k vintage dostala i jak vnímá investici do módních kousků.

Pamatuješ si, kde se zrodila tvá vášeň pro módu? A kde pro tu vintage?

Ta se rodila asi již v děství, bavilo mě vždy přemýšlet nad tím, co si obleču a jak to zkombinuju. Vyrůstala jsem na malém městě, takže možností moc nebylo. Něco nám šila mamka a jinak jsme chodili do vietnamských stánků, takže tam nějaké základy velké módy nebyly. Já ale měla vždy touhu se nějak odlišit a hold si i tu mikinu ze stánku obléct jinak nebo ji doplnit něčím od mámy. S tím se snoubila asi i ta vášeň pro vintage módu. Ze začátku to byla taková z nouze ctnost, oblečení ze sekáče byla jediná možnost, jak se odlišit a zajímavě se obléct. Pro inspiraci jsem jezdila do většího města, chodila jsem třeba do Manga nebo H&M a koukala jsem, jaké jsou trendy. Podobné kousky jsem pak hledala v sekáčích a musím říct, že jsem na to měla docela talent. Dnešní Lula Vintage Prague je vlastně také o tom, že ukazujeme inspirace, jak kdo co nosí, a nabízíme zákazníkům věci v kontextu trendů. Až později se tedy z toho vyvinula pravá láska k vintage, kdy člověk dovede ocenit jednotlivé kousky z pohledu kvality a unikátnosti. Dnes jsem třeba schopná za vintage kousek utratit mnohem víc než za nový.

Jak vznikl tvůj concept store Lula Vintage Prague? Pamatuješ si největší úskalí, se kterými jsi bojovala?

To bylo tenkrát všechno strašně rychlý. Já jsem byla jsem v Californii v Americe, kde jsem viděla Reformation vintage, což byl concept store značky Reformation, jež se zaměřuje na trendy vintage kousky, které prezentovali v krásném minimalistickém stylu, a bylo to skvělý a něco, co jsem nikdy neviděla. Takže jsem se vrátila a velké úskalí pro mě znamenalo najít i jen samotný prostor. Představovala jsem si parkety, vysoké stropy a prvorepublikový styl Vinohrad. A já jsem prostor, který tak odpovídal velikostně i polohou, našla. Zdaleka to nebyl ten můj vysněný, ale bylo to fajn. Tenkrát jsem již byla těsně před podpisem smlouvy, když mi majitelé řekli, že dali přednost jinému zájemci. Takže jsem o ten prostor přišla, nicméně se ale za dva měsíce ozvali, že jim jednání nevyšlo, a nakonec si jej mohu pronajmout. Bylo to ale před Vánocemi, takže já jsem byla absolutně nepřipravená. Abych to utáhla, musela jsem okamžitě začít. Vznikalo to během prosince roku 2019 a úskalí bylo víc než dost. Obden jsem doslova brečela kvůli tomu, co vše podnikání obnáší, všechny ty administrativní náležitosti. Další úskalí představoval Covid, který přišel o dva, tři měsíce potom, co jsme otevřeli. Nicméně nebylo tolik instagramových projektů, snažili jsme se tedy hodně s publikem pracovat. Tenkrát jsme fungovali bez zisku, ale ustáli jsme to.

Jak vybíráš jednotlivé kousky z druhé ruky do svého Lula Vintage Prague obchůdku? Na co se především zaměřuješ?

Vždy přemýšlím, jestli bych to sama nosila, nebo člověk, kterého si představuju jako Lula zákazníka. Někoho, kdo miluje módu. Nemusí mít stejný styl jako já, ale zapadá do konceptu moderního člověka a neřídí se slepě aktuálními trendy. Určitě je pro mě důležité estetické kritérium, pak samozřejmě kritérium kvality materiálu – přírodní vlna či hedvábí, ale přírodní materiály pro nás nejsou to klíčové. Pokud objevím krásný kousek z polyesteru, který bych nosila a zapadá do konceptu, tak jej vezmu. Kousky vybírám osobně v sekáčích po celém Česku, do zahraničí příliš nejezdím, i když mě to láká. S cenami, které tam jsou, bychom ale nemohli být moc konkurenceschopní – pořád se chceme cenově držet na úrovni Manga a podobně. Nicméně u kousků ze selekce značkových pokladů, kde objevíte třeba šátky Hermès, se nákupu v zahraničí nevyhneme.

Co si myslíš, že je nejdůležitější v rámci tvorby osobního stylu?

Já jsem přesvědčená o tom, že člověk nad tím nesmí příliš přemýšlet a jít na to vědecky. Je fajn se nad ním zamyslet, ale nejdůležitější je vždy poslouchat nitro a respektovat to, v čem se člověk cítí nejlíp. Obdivuju úzké kruhy žen, protože se stylově ztotožňuji hlavně s ženami, které se dobře oblíkají a padá mi z nich brada, ale vím, že já bych si to nevzala, protože u mě by to nefungovalo skrze typ postavy nebo můj charakter.

Které kousky jsou podle tebe tak univerzální, že by neměly chybět v žádném šatníku?

Určitě bílá pánská košile, oversized pánské sako, kalhoty klasického střihu se středním pasem – ty jsou takové opomíjené. Vždycky se směju a říkám našim zákaznicím, že kalhoty se středním pasem jsou podle mě úplně nejzákladnější a nejlepší kousek.

Máš nějaký tip pro výběr luxusních vintage kousků, na co se zaměřit a kde se po nich poohlédnout?

Hodně nakupuji na platformě Vestiaire Collective, která je už hodně známá i u nás. Samozřejmě si i tam člověk musí dávat pozor, protože tahle platforma sice nabízí i ověření originality, (mně osobně se tedy nikdy nestalo, že bych měla špatnou zkušenost s nákupem fake kousku), ale vždy je fajn si konkrétní kus prohlédnout i na jiných serverech nebo webovkách značky a podívat se na detaily, vnitřek kabelky a materiál. Když ti třeba někdo řekne, že nabízí kartu autenticity k Céline kabelce, je to dost podezřelé, protože Céline karty autenticity nemá, ty jsou jen u Chanel. Člověk s tím musí trochu počítat, ale pořád podle mě ty výhody převažují nad negativy. U luxusních kousků se často dostaneš až na poloviční ceny.

Pořizuješ si nějaké vintage kousky i na investici?

Myslím si, že málokterý kousek můžeš koupit s tím, že ti během pár let vynese tolik jako třeba Bitcoin. Obecně je ale investice do luxusních kousků jedna z nejtrvalejších forem uložení peněz. Většinu svých úspor mám na sobě aneb jak říká Carrie Bradshaw: „Mám ráda své peníze tam, kde na ně vidím. Jak mi visí ve skříni.“

Jak pečuješ o vintage věci?

Možná se budeš hodně smát, ale nemám žádnou speciální radu. Nejsem expert na čištění a uchovávání, ale můj životní „hack“, který používám pro všechny své kousky, jsou obyčejné dětské ubrousky od Pampers, které obsahují 99 % vody. Jeden můj známý vizážista je zase používá na focení a natáčení, takže je to takový univerzálnější kousek. (smích) Ošetřuju tím i kožené bundy a nikdy po sobě nezanechají fleky. Je to prostě nejlepší věc (což jsem zjistila, až když jsem měla děti).

Zamiluješ si nějaký kousek tak, že jej nosíš třeba i více dní v kuse? Máš teď aktuálně nějaký takový?

Jo, hodně to tak mám. Vždy, když mám nový kousek, tak jsem jím posedlá a nosím jej dlouho, třeba tyhle vintage perly, které mám dnes na sobě a nosím je pořád. Nebo sukni od již zesnulého návrháře Issey Miyake pleats please z druhé ruky.

Kde čerpáš inspiraci v rámci streetstyle?

Vždycky hlavně na cestách. Cestování se teď díky bohu obnovilo, takže s rodinou cestujeme často a je pro mě úplně nejlepší sledovat přirozenost lidí na ulici. Co si budeme povídat, Praha je v tom ještě taková trochu smutnější a chybí mi hodně korejští turisti, to byla zajímavá podívaná. Proč tady není víc korejských turistů?! Inspirují mě také jižanské země, kam jezdíme často v létě. Miluju, jak se oblíkají italští důchodci. A samozřejmě severské státy a Kodaň, ty jsou pro mě asi úplně největší inspirací.

V rámci tvého stylu vyčníváš i v interiérovém designu. Kde pro něj čerpáš inspiraci a který styl tě v interiéru baví?

Je to asi stejně intuitivní jako přístup k módě. Těch interiérů člověk vidí méně než lidí na ulici, takže hlavním zdrojem je Instagram. Často jsem dřív řešila nákupy nábytku z druhé ruky, kdy v Česku je pro tohle skvělá platforma Designbanka.cz, která dováží kopie ikonických nábytkářských kousků ze zahraničí. Nejsou to originály, ale třeba Wasilly Chair jsem pořídila právě tam a za pár tisíc – originál stojí asi čtvrt milionu. Postupně jsme se ale s mužem rozhodli investovat do kousků na celý život, takže jsme si koupili ikonickou sedačku Togo u Ligne Roset v české pobočce.

Na tvém instagramu jsem si všimla, že vyhledáváš i umělecké expozice. Je nějaká, kterou bys doporučila?

Přiznám se, že i to umění vnímám intuitivně a nemám v něm nějaký velký rozhled, takže nebudu dávat žádná extra doporučení. Co mě ale baví, je tvorba českých lokálních československých malířů. Nedávno jsem si třeba pořídila obraz od slovenského malíře Stanislava Ondruše, který mi doporučili v NOOKART studiu. Nebo jsem si pořídila ilustraci od Renaty Machýčkové, která dělá skvělé romantické obrazy. No a lákala by mě ještě nějaká socha, třeba od Terezy Štětinové.