Míša a Lukáš Vincourovi: „Přestat jíst zvířata nestačí“
Manželé Michaela a Lukáš Vincourovi aktivně bojují za práva zvířat. Na sociálních sítích lidem ukazují pravdu živočišného průmyslu a pořádají různé protestní a pietní akce. Oba jsou tvůrčí – Míša napsala první českou ekologicko-etickou pohádku a Lukáš autobiografický román. Co dále chystají a jak se snaží o to, aby měla zvířata lepší život?
Jak dlouho jste vegani? A co bylo impulzem k tomu, abyste přešli na takový způsob života?
Lukáš:
Já jsem se k tomuhle životnímu stylu dostal hlavně přes punkové a hardcorové kapely, kde bylo tenkrát přirozené, aby lidé, kteří hlásají svobodu, nebrali svobodu jiným, tedy nejedli živé bytosti. Takže jsem byl zhruba třináct let vegetarián, který postupně vyřazoval živočišné produkty, až došel k veganství. Vegan jsem pět let. Hrozně dlouho jsem se k tomu rozhodnutí rozhoupával, a pak mi to jednoho dne všechno docvaklo. Ohromně se mi ulevilo, těžko to popsat. Ale spadla ze mě veškerá tíha toho, že bych předtím někomu svým stravováním ubližoval.
Míša:
Od mala jsem milovala zvířata. Na základní škole jsem chtěla být veterinářkou, abych jim mohla co nejvíce pomáhat. Milovala jsem dokumenty o zvířatech, ale vždy jsem u nich plakala, jelikož v nich lovená zvířata umírala. Pamatuji si, jak jsem se zlobila na babičku, když mi ukazovala svůj zimní kožich ze zvířete nebo na svého tátu, který chodil chytat ryby. To, že smrt zvířat ale i já sama podporuju, mi došlo až někdy ve 20 letech, kdy se ke mně dostaly záběry toho, co se se zvířaty v živočišném průmyslu děje. Stala jsem se nejprve vegetariánkou a po pěti letech jsem přešla na veganství. Teď jsem veganka čtyři roky a nechápu, co mi tak dlouho trvalo, protože mi už na začátku vegetariánství bylo jasné, že přestat jíst jen zvířecí těla, nestačí.
V Tenkrát Světě, poukazuješ na to, jak sobecky ničíme planetu a neuvědomujeme si, že i zvířata mají duši. Mohla bys ve zkratce popsat, jak kniha vznikla?
Míša:
Impulz napsat takhle zaměřenou knihu pocházel právě z míst, kde jsem pracovala, což byly školky a jesličky. Rukama mi prošla spousta dětských knížek, kde byly vyobrazené nebo popsané věci, které děti vůbec nemotivují přistupovat ke zvířatům a přírodě jako k něčemu, co tu není pouze pro naše použití. Moc mi chyběla knížka, která by byla pravdivá a nedívala by se na zvířata jen jako na objekt, který nám má posloužit. Klíčový moment, který mě rozhoupal k napsání soucitné pohádky, byl, když jsem v dětské knížce našla obrázek, kde byla kravička napojená na dojící přístroje. S Lukym jsme se pak krátce na to stěhovali k nám na chatu, kde jsme byli v krásné přírodě, odříznuti od města. Bylo to ideální místo, kde pohádku napsat.
Kniha Cesta od punku ke svobodě není úplně tradičním životopisem hudebníka. Podle tebe, Lukáši, nemusí být punk nutně to, co si pod ním většinou představujeme. Tedy drogy, alkohol, večírky… Ty nepiješ, ani nekouříš. Jak tohle vnímá tvoje okolí?
Lukáš:
S mým okolím nemám vůbec žádný problém, protože se většinu svého života pohybuji mezi podobně smýšlejícími lidmi anebo velmi tolerantními, kteří tohle vůbec nepovažují za nějakou anomálii. Je pravdou, že tuhle otázku dostávám docela často a já vlastně moc nevím, co na to odpovědět. Nikdy by mě nenapadlo, že to může být nějak zajímavé. Navíc drogy, alkohol i cigarety jsou z mého pohledu látky, které člověka ovlivňují, a on se pak chová nesvobodně. To ke svému životu nepotřebuji.
Vypadá to tak, že sepisujete něco dalšího. Můžete nám napovědět?
Míša:
My toho sepisujeme spoustu, bohužel to vždy ale přebije něco aktuálně důležitějšího. Nicméně teď už se konečně blížíme k závěru jedné, z našeho pohledu velmi podstatné knihy, na které pracujeme společně s dalšími lidmi. Nese název Nesvoboda a bude to soubor všech informací, které potřebuje vegan i nevegan znát ohledně živočišného průmyslu v ČR. Najdete v ní informace ohledně veganské stravy ve vztahu ke zdraví, ekologii apod. Na internetu jsou totiž informace roztříštěné a útržkovité, takhle bude mít člověk všechno na jednom místě. Navíc o faktech ohledně chovu jednotlivých zvířat a všech zvrácených praktikách s tím spojených se člověk na internetu jen tak nedočte. Dále se tam objeví problematika myslivosti, domácích mazlíčků, testování na zvířatech, zoologických zahrad apod.
Lukáš:
Já osobně mám teď ještě rozepsanou knihu, která se bude jmenovat Musím ti něco říct. Je psaná formou vyprávění blízké osobě, kde popisuji, proč jsem na této cestě a proč je pro mě někdy těžké v tomhle světě žít. Nosím v sobě spousty myšlenek, ze kterých se musím vypsat. Bude to vlastně taková terapie, očista.
Máte také vlastní e-shop s oblečením a doplňky. Kdy jste se rozhodli ho vytvořit? Plánujete do budoucna nějaké nové produkty?
Míša:
E-shop stál vlastně na začátku všeho. Založili jsme Zvířata nejíme původně jako facebookovou stránku, kde jsme sdíleli informace ohledně veganství. To nám ale velice rychle přišlo málo, a tak jsme přemýšleli, co dál. Rozhodli jsme se vytvořit merch s veganskou tématikou. Přišlo nám to jako skvělý způsob vyjadřování názoru beze slov, a navíc jsme z prodeje chtěli podporovat nějakou záslužnou činnost, což pro nás bylo a je provozování azylu Statek Radosti. Aktuálně je náš merch jen doplňkovou činností ke všemu ostatnímu, co děláme.
Lukáš:
Určitě plánujeme nové produkty, ale jelikož jsme celkem dost zaneprázdnění a není to naše hlavní činnost, necháváme to plynout.
Jak vnímáte postoj k veganství v Česku? Myslíte si, že je tu dost veganů? A je něco, co vám tu chybí (vadí)?
Míša:
Myslím, že postoj k veganství se během tohohle roku hodně posunul k lepšímu. Nové veganské produkty, častější objevování se veganské tématiky v rozhovorech, seriálech apod. Nicméně to, co nás zajímá, je počet uvězněných zvířat ve velkochovech a ten neklesá. Co se týče počtu veganů, myslím, že je nás tu dost, ale aktivita, účast na akcích apod. nijak neroste. A to je zároveň i něco, co mě mrzí, co mi chybí. Ta síla skupiny, množství lidí, které by ukázalo, že nám nezáleží jen na dostupnosti tofu v obchodech, ale především na těch, kvůli kterým jsme se na tuhle cestu dali. Chybí mi lidi, kterým záleží na zvířatech natolik, že jsou ochotni obětovat svoje pohodlí a čas pro jejich svobodnou budoucnost.
Lukáš:
Veganství je rozhodně na vzestupu, nejen v Čechách, ale všude v západním světě. Mám z toho velkou radost. Postoj některých Čechů k lidem, kteří nechtějí, aby kvůli nim trpěla a umírala zvířata je však někdy dosti provokativní, až útočný. Stále se najdou tací, kteří se ozývají s hloupými poznámkami typu „žerte šutry, kamení, seno, slámu“… Jako by žili na úplně jiném místě na Zemi než my. Nevím, zda jsou opravdu tak neinformovaní, anebo ze sebe hloupé jen dělají. Věřím ale, že kdyby byli na místě zvířat, tyto trapné fórky by je přešly.
Co nejčastěji a nejradši jíte? A prozradíte nám nějaké své oblíbené podniky?
Míša:
Já ze všeho nejvíc miluju dortíky. Potom mám ráda takovou tu klasickou českou kuchyni, takže omáčky, sojo knedlo zelo… a seitan, ten zbožňuju jakkoliv a v čemkoliv. A naše oblíbené podniky – to je těžké. Všechny veganské podniky jsou báječné, ale co dokážeme ocenit mimo jídlo, jsou i někteří lidé, kteří za nimi stojí, a proto bych chtěla rozhodně zmínit Forky’s. Přičemž to brněnské má i opravdu luxusní dortíky. A pak rozhodně doporučuju zkusit svíčkovou v Momentu.
Lukáš:
Já vlastně ani nevím, co mám nejradši. Jsem takový nenáročný strávník a když mám hummus s kukuřičnými chlebíčky, jsem spokojený 😊 Proto je také Míša tou nejlepší kuchařkou a všechna její jídla jsou skvělá. Ne vždy ale ocení, když uvařím já 😊
Jaké guilt-free a veganské produkty používáte (např. kosmetiku)?
Míša:
Naše celá domácnost je cruelty-free, takže je toho spousta 😊 Co se týče kosmetiky, tak mám téměř vše od oblíbené Kat Von D, ale nedávno jsem se seznámila s přírodní kosmetikou od značky Inika, která také velmi přísně dbá na vše, co je důležité pro zvířata i lidi. Takovou tu klasickou drogérii používáme od voňavého a barevného Lushe a prostředky do domácnosti v největším zastoupení od značky Ecover.
Lukáš:
Já osobně mám rád produkty od Manufaktury a hodně jsem si teď oblíbil deodoranty a voňavky od Marks & Spencer.
Kdy jste začali aktivně bojovat za práva zvířat? Co vše pro ně děláte?
Lukáš:
Být aktivní za zvířata může být člověk už ve chvíli, kdy vyřadí jejich konzumaci ze svého jídelníčku. Už v tu chvíli může ovlivňovat své okolí. Tak jsem začal i já, ale nestačilo mi to. Moc to bolí, když procházím v obchodech kolem regálů s kusy těl zvířat. Všude na nás vyskakuje reklama na nějaké živočišné produkty. Pro spoustu lidí je to pouze „jídlo“. V mých očích se mi automaticky zobrazí jejich „život“, který byl utrpením a skončil smrtí. Nedokážu tomu jen přihlížet, a tak se snažíme vymýšlet aktivity, které budou přínosem a cestou k ukončení živočišného průmyslu. Myslím, že právě založení stránky Zvířata nejíme bylo impulsem, kterým jsme začali. Aktivit, které děláme je různá škála, i tak je to ale málo. Čím víc nás bude, tím dřív budou svobodní. V současné době se věnujeme hlavně ukazování pravdivých informací z živočišného průmyslu.
Domácnost s vámi sdílí slepičky, které jste zachránili? Kolik jich je a co jste pro ně všechno museli udělat, abyste je „vypiplali“? Kolika zvířatům jste už odhadem pomohli?
Míša:
Máme pět slepičích lásek. Další dvě a kohoutek Freedom od nás k naší velké bolesti odešly do náručí těch nahoře. Dvě slepičky jsem před rokem a půl vykoupili z velkochovu, což bychom už tedy neudělali, protože nechceme svými penězi podporovat tyhle nestvůrné budovy. Dalších několik jsme zachránili z takové tmavé kopky, kde umíraly bez jídla a vody mezi tělíčky jiných slepiček, které tam zemřely před nimi ve vlastních i cizích výkalech. A Freedomek ten měl obrovské štěstí a byl zachráněn pár vteřin předtím, než zajel do budovy jatek.
Co se týče onoho „piplání“ tak jsou všichni nesmírně šťastni za volnost, prostor, slunce, čerstvý vzduch, což jsou sice úplně běžné věci, ale pro ně něco, co za většinu svého života nepoznali. Takže se ze zbídačených stvořeníček bez peří brzy staly krásné šťastné bytosti. Problém ale nastal po nějaké době, kdy tělíčka slepiček začnou chřadnout kvůli každodenní snášce vajec. Je to pro ně obrovská zátěž, stojí to spoustu sil, zároveň z těla odcházejí i důležité látky. Takže pak často čelí problémům s vejcovody a vaječníky, což už se stalo třem našim slepičkám. Všechny byly na operaci, kdy se dvěma z nich reprodukční orgány odstraňovaly a díky bohu už nebudou nikdy snášet. Valerínka měla ale i další problémy a měsíc po operaci nám zemřela. Dál jim občas dáváme nějaké vitamíny, Freedomek dostával kvůli své váze léky na klouby. Loňskou zimu jsme pořídili vyhřívání do kurníku, jelikož dvě z nich měly část těla bez peříček a když jim někdy není dobře, nabídneme jim ubytování přímo u nás doma, což zbožňují 😊
Jaké pro vás bylo se odstěhovat na vesnici?
Míša:
Jsem moc ráda, že bydlíme na vesnici, protože jedině tak nám můžou po zahradě běhat šťastná zvířata, naše kočky se mohou kdekoliv svobodně pohybovat a my se vracíme do ohromného klidu. Oba víme, že tohle není naše konečná destinace, v okolí není moc hezká příroda, takže sníme o bydlení v Černošicích, které jsme si obrovsky zamilovali.
Lukáš:
Vesnice, ticho, kousek půdy, šťastná zvířata, rodina. Je to pro mě nadstandard, ve který jsem ani nedoufal. Jsem moc spokojený.
Čemu se kromě zmiňovaných aktivit věnujete? Třeba ty, Míšo, šiješ, viď?
Míša:
Ano, šiju sukýnky, ale to je asi tak vše, co kromě aktivit se Zvířata nejíme stíhám. Nic jiného mi už nedává smysl.
Lukáš:
Já hraju na bicí v kapele Pipes and Pints, se kterou cestujeme po světě. Je to to, co miluju, a zároveň je mým ventilem. Mimo hudbu mám rád knížky a poslední dobou mě baví focení.
Zdroj: Vincourovi
