NEPROMLČENO – kniha plná skutečných příběhů
Vražda- 15 let
Výjimečný typ vraždy (zvlášť surová vražda, vražda na těhotné ženě, na dítěti mladším patnácti let) – 30 let
Znásilnění- 5-15 let
Přesně za tolik let se tyto zločiny stávají promlčenými. Pachatel, i kdyby se našel, za ně tedy nemůže být trestně stíhán. Zdá se vám to jako špatný vtip? Bohužel je to realita. A právě otázka promlčitelnosti je ústředním tématem filmu Promlčeno režiséra Roberta Sedláčka a knihy NEPROMLČENO, která rozhodně stojí za přečtení. Proč? To se dozvíte na dalších řádcích.
Na úvod – institut promlčení, neboli promlčecí lhůta, stanovuje, za jak dlouho přestane být trestný čin trestný, to znamená postihnutelný. Poprvé se v našich zemích objevil v hrdelním řádu Ferdinanda III. Poté roku 1803 v trestním zákoníku Rakouském a pozvolně přešel do rakouského trestního zákoníku z roku 1852, který platil až do roku 1950, kdy se objevuje právě institut promlčení prakticky ve stejné podobě, jak ho známe dnes. Jediné nepromlčitelné zločiny u nás jsou pouze genocida, zločiny proti lidskosti a válečné zločiny, které definuje mezinárodní právo. Všechny ostatní promlčecí lhůtu mají.
Kniha NEPROMLČENO vznikla díky spolku Nepromlčíme, který chce otevřít diskuzi právě nad tématem promlčitelnosti zločinů, konkrétně u vražd. Společnou diskuzí chtějí dosáhnout zrušení promlčitelnosti nebo alespoň prodloužit promlčecí lhůty a dostat se tak na úroveň západní Evropy.
Kniha se skládá z úvodu, čtyř částí, závěru a dovětku herečky Julie Šurkové. První část nazvaná Devadesátky se zabývá příběhy z naší republiky v období 90. letech, druhá část se pak jmenuje Vraždy jako na běžícím páse a týká se vražd a gangů na Slovensku, třetí část se pak věnuje Nejhorším zabijákům světa , čtvrtá část s názvem Beztrestně popisuje další vraždy, které již byly promlčeny nebo se za chvíli promlčí a dovětek herečky Julie Šurkové je dalším příběhem o nesmyslnosti promlčecích lhůt.
Kapitoly jsou napsány jasně, stručně. Každý příběh je popsán na pár stránkách, tudíž se čte velmi rychle. Výpovědi pozůstalých vám naturalisticky a bez patosu přiblíží, jakou zkouškou si museli po smrti svých blízkých projít. Vše je pak doplněno obrazovou přílohou, takže si umíte i lépe představit některé popisované situace (ale nebojte, nejsou tam nijak brutální fotky). Prakticky u každého příběhu si ťukáte na hlavu, jak je možné, že se může vražda promlčet?
V porovnání s jinými zeměmi, máme promlčecí lhůtu opravdu velmi krátkou. Například v Rakousku, ve Spojeném království, Irsku, Švédsku nebo Norsku je vražda nepromlčitelná. V Itálii či Španělsku je u vraždy pak 30 let.
Obhájci promlčecích lhůt argumentují tím, že po takové době společnost nepociťuje potřebu trestat, že důkazy s časem slábnou a ztrácí na důvěryhodnosti a předpokládají, že viník se časem napravil. Jak s těmito argumenty pochodí u příbuzných obětí, si asi umíte představit.
Popravdě, nevím, jak vy, ale já mám na institut promlčení svůj názor, který se neshoduje s jeho zastánci. Jsou zkrátka zločiny, které by neměly být nikdy promlčeny. Jak říká psycholog Cyril Höschl, tak zrušení promlčecí lhůty či její prodloužení by pro oběti i pozůstalé představovalo satisfakci.
Že jsme ztratili dceru, s tím se člověk po těch dvaceti šesti letech musí srovnat, i když nechce. Ale že v tomto demokratickém státě existuje promlčenost vraždy, s tím se nikdy nesrovnáme, říká Vítězslav Man, otec zavražděné Evy Manové (19 let). Myslím, že toto vyjádření vystihuje úplně vše. Přečtěte si knihu NEPROMLČÍME a pochopíte.
