Weef: Mějte míň věcí a víc zážitků

Travel blogerka a youtuberka Veronika Bernard alias Weef žije minimalistickým životem a snaží se omezovat zbytečnou produkci odpadu. Své zážitky, tipy z oblasti cestování, digitálního nomádství a zero waste s ostatními sdílí na svém blogu a youtubovém kanále Weef’s World.

Kdy jsi se rozhodla řídit heslem „Míň věcí, víc zážitků“?

Když jsem začala pracovat na sebe a cestovat, resp. v době, kdy jsem se odstěhovala z ČR s kufry plnými věcí do Berlína a rychle přišla na to, že s takovou náloží hadrů cestovat nepůjde. Věci postupně ubývaly a mně bylo lépe. V té době vzniklo i stejnojmenné heslo mého blogu.

Bez jaké věci se neobejdeš a jaké je tvoje, řekněme, materiální „guilty pleasure“?

Snažím se, aby mi věci sloužily a ne naopak. V současné době se neobejdu bez kamery, počítače a základního vybavení na cesty, bavíme-li se o nich. No a guilty pleasure, to jsou jednoznačně deky, polštáře a brýle. Dlouho jsem si ani jedno nekoupila, ale kdybych se utrhla ze řetězu, bude toho plný byt. (smích)

Tvůj šatník je asi hodně minimalistický, že? Jak dlouho bys dokázala nosit jen to, co se ti vejde do batohu? Vlastníš i nějaký kousek, který vybočuje z řady praktického oblečení?

Od té doby, co bydlím na jednom místě a mám domov, se přeci jen lehce rozšířil, ale řekla bych, že zdravě. Snažím se mít věci opravdu jen potřebné, pohodlné, multifunkční a co unosím. Když vyjedu na cesty, beru si vždy legíny, trika, mikču, skladnou bundu, pokud jedu do teplých krajů, tak kraťasy, jedny šaty – jsem schopná to točit pořád dokola a vůbec s tím nemám problém. Vydržím takhle klidně měsíc určitě, ale asi i déle. Záleží, kam vycestuju. A ano, vlastním červené lodičky. Mám je už hooodně dlouho, ale je to taková klasika, kterou si nechávám na výjimečné události. Jinak si ale podpatky vůbec neobuju.

Podařilo se ti spojit příjemné s užitečným, cestování s prací, a stát se digitálním nomádem. Jaká pozitiva a negativa ti tento styl života přinesl?

Před čtyřmi lety jsem začala podnikat sama na sebe v oboru marketingu a spravovat firmám sociální sítě, dělat grafiku a později i jednoduché webové stránky. Nesmírně jsem si užívala svobodu, kterou práce online přináší, mohla jsem cestovat a sama si řídit čas. Společně s tím jsem se ale musela naučit s časem dobře pracovat. Jakmile nad vámi nikdo nestojí a vy sami jste si šéfem, musíte si vybudovat disciplínu. To byl oříšek. A někdy stále je. Zároveň má člověk tendenci pracovat víc než normálně, protože dělá na vlastních projektech, pod svým jménem, a chce, aby byly co nejlepší. Během toho jsem psala a budovala blog, natáčela videa z cest. Až minulý rok jsem se rozhodla jen pro jednu činnost – blogování.

Co všechno je obsahem tvé práce? Můžeš říct, že tě uživí jen to, co děláš jako „Weef“, nebo pracuješ i na jiných projektech?

Loňský rok byl přelomový. Postupně jsem se rozloučila se všemi klienty, další jsem nepřijímala a začala jsem se naplno věnovat blogu. Především jsem se snažila ho uchopit více byznysově a pochopit, jak se tím mohu živit. Chtěla jsem na plný úvazek dělat to, co mě baví nejvíc. Takže teď se věnuji cestování a tématům s tím spojenými a následně psaní článků, natáčení videí, marketingu, obchodu – vlastně jsem si vším pod „značkou“ Weef a heslem „míň věcí, víc zážitků“.

Jak jinak tě cestování ovlivnilo? Co tě naučilo?

Cestování mě neustále učí. Je toho spousta. Začalo to překonáním strachu z neznáma, schopností si sama poradit a spolehnout se na sebe, naučila jsem se říkat si o pomoc. Díky cestování získávám nové zkušenosti, poznávám nové lidi a na základě toho si dělám o světě vlastní obrázek. Ne prostřednictvím médií, ne podle „jedna paní povídala“. Skrze cestování se mu snažím porozumět a miluju to.  

Ve spolupráci s neziskovou organizací ADRA jsi natočila dokument s názvem BanglaKids. Můžeš nám ho přiblížit?

Vyrazila jsem do Bangladéše natáčet svůj první krátký film o tamních dětech a jejich vzdělání. ADRA mě oslovila, zda bych se nevydala společně s nimi na každoroční monitorovací cestu. Po pár schůzkách jsem navrhla, že by z návštěvy mohl vzniknout film. Následně jsme naplánovali vše kolem – dárcovskou výzvu na Darujme.cz, skrze kterou se podařilo vybrat přes 113 000 Kč, a premiéru, na kterou někteří z dárců dorazili. Film je online i na mém YouTube.

Společně se zmiňovanou organizací ses zúčastnila běhu pro lepší svět. Jak se ti běželo a co ses rozhodla podpořit? Plánuješ v budoucnu účast na nějaké podobné akci?

Běžela jsem takhle nějaký závod poprvé. Nejsem běžec, mám radši chůzi na delší vzdálenosti. Ale dala jsem to a bylo mi řečeno, že i v docela dobrém čase, který už si samozřejmě nepamatuju. Málem jsem vyplivla duši. Z cílů udržitelného rozvoje jsem si vybrala VODU a KANALIZACI. Připomínala jsem si to během trasy několikrát a to mi pomohlo běh dokončit. V budoucnu se podobným projektům nebráním, ale nesmí toho být moc. Pak člověk nestíhá. Když jsme ale u té vody, připravuji právě na tohle téma video, které snad do ledna půjde ven.

Myslíš, že je těžké žít tak, abychom nezatěžovali životní prostředí?

Nemyslím si, že je to těžké, ale kvůli tempu a době, ve kterých žijeme, to nejde s prstem v nose. Bez nulové zátěže životního prostředí to nám lidem podle mě nikdy úplně nepůjde. Je ale dost věcí, které lze dělat lépe a v souladu s přírodou. Ani ne tak jako jít na nákup s vlastní taškou, nepoužívat jednorázové obaly, ale zasahovat i do jednání některých firem, které s přírodou nakládají alarmujícím způsobem, jako by byla jen jejich. 

Jak jsou na tom podle tebe Češi s bojem o čistší planetu?

Nemám takový přehled, abych to mohla zhodnotit. Nicméně vím, že jsme velmi dobří v třídění odpadu. Bohužel už ne tak v tom, jak je s ním nakládáno. Pokud se o udržitelnosti chcete dozvědět více, doporučuju sledovat Institut cirkulární ekonomiky a Soňu Jonášovou.

Kdybys měla čtenářům poradit, jakým způsobem vykročit naproti bezodpadovému životu, co bys jim pro úplný začátek vzkázala?

Hlavně pozvolna a používat už to, co doma je. Zbytečně nevyhazovat, ale dopotřebovat, využít věci na maximum. Žádné extrémy a mít z toho radost, jinak to nevydrží.

Není to tak dlouho, co ses vdala. Snažili jste se s partnerem udržet svatbu v duchu zero waste, nebo jste na to v den D tolik nemysleli?

Snažila jsem na udržitelnost myslet, ale ne vždy to byla priorita. Odpad jsme minimalizovali, co to šlo. Catering s tím byl obeznámen, během rautu se používali dřevěné mističky a talíře. Květiny byly kupříkladu všechny české, neputovaly z daleka. Šaty jsem měla od české návrhářky. Nekupovala jsem nic, co bych pak nepoužila, vše na svatbu bylo primárně vypůjčené. Takže vlastně ano, ale nijak jsem to nepřeháněla. Svatbu jsme totiž dávali do kupy v docela krátkém čase, takže se muselo rozhodovat rychle.

Tvé svatební šaty byly moc krásné. Jak probíhal jejich výběr a následné šití na zakázku?

Pracovala jsem s návrhářkou z Prahy jménem Petiteé. Péťa prostě umí. Moc jsem si přála šaty na míru, což se mi splnilo a vznikly tak šaty, se kterými jsem se maximálně ztotožňovala. Nejdříve proběhlo setkání týkající se čistě návrhu šatů a sdělení mých přání. Péťa následně šaty načrtla a pak jsme společně vybíraly látky. Ty se při každém setkání, byly myslím tři, ladily na těle a společně jsme si s tím hrály. No a pak tu byly, svatební šaty, které možná jednou vydražím na dobrou věc, anebo mi to nedá a nechám je své budoucí dceři.

Působíš jako neuvěřitelně milý a pozitivní člověk. Jak to děláš? Má na to vliv, jak málo věcí vlastníš, nebo i něco dalšího?

Děkuju, to je hezký! Já ti nevím, jsem prostě vděčná. To je další věc, kterou ve mně cestování posílilo – nesmírnou vděčnost za to, jak se mám, kde jsem se narodila, jakou jsem měla startovací čáru, jaké mám možnosti. Nehroutím se z nesmyslů a v ideálním případě bych si i ráda vůbec nestěžovala, ale to je asi součást duševní hygieny. Celkově beru život jako hru. Když se něco nepovede, tak co, povede se to příště. Pokud nejde o život, jde o… no však víš.

Zdroj: archiv Veroniky Bernard