Daniela Nacházelová: Nepřipadám si nezdolná, spíš tvrdohlavá

Svůj život zasvětila veslování. A také osvětě o českém sportu, který je podle ní misogynní a pokrytecký a v některých ohledech zaostává za mezinárodními standardy. Bývalá vrcholová veslařka a autorka Daniela Nacházelová otevírá často přehlížená témata ve své nové knize rozhovorů Nezdolné. 

Když je řeč o sportu, většinou si představíme pohyb, zdravý životní styl a překonávání vlastních limitů. Širší veřejnosti však často uniká, že za mnoha sportovními úspěchy stojí prostředí, které může být nejen motivující a formující, ale i toxické. A právě na to chce upozornit bývalá vrcholová veslařka, několikanásobná mistryně ČR, spisovatelka, publicistka, podnikatelka a sportovní diplomatka Daniela Nacházelová, která po vlastních nepříjemných zkušenostech zaměřila svou energii na osvětu a podporu bezpečného a inkluzivního sportu. Spoluzaložila spolek Czech Women in Sport a vystudovala Sportovní diplomacii pod záštitou Českého olympijského výboru. 

První knihu Sochař z Vysočiny napsala a vydala v jednadvaceti letech. Další knihy následovaly až po konci její závodní kariéry. Nejprve psala rozhovory a reportáže pro online médium 067.cz. Později napsala a vydala rozhovory v angličtině z veslařského prostředí Women’s Voices in Rowing a Hidden Voices in Rowing. V roce 2024 vyšel její román Krajina těla.

Její nová kniha Nezdolné představuje čtrnáct rozhovorů s inspirativními a silnými ženami. Každá se svým způsobem snaží o změny nejen ve sportovním prostředí, ale i v naší společnosti. Rozhovory odkrývají témata, od kterých sportovní veřejnost často odvrací zrak: psychické a fyzické násilí, genderové stereotypy, nerovné podmínky pro sportovce a sportovkyně či absence ochranných mechanismů (safeguarding). 

„Věděla jsem, že chování šéftrenéra reprezentace zašlo až příliš daleko, proto jsem už nemohla dál mlčet. Tušila jsem, že následky budou obrovské a zaplatím za ně nejvyšší možnou sportovní cenu: ne-nominaci od mého českého veslařského svazu na mistrovství světa, ze kterého jsem měla šanci se probojovat na olympijské hry,“ píše v knize. „Bylo to nasmírně těžké, ale ještě těžší by bylo nepromluvit,“ říká v našem rozhovoru. 

Silné a inspirativní ženy, které mění pravidla hry

Jak byste popsala smysl knihy Nezdolné? Proč vznikla právě teď? 

Pohled na sport se mění. Stává se nezbytnou součástí zdravého životního stylu, proto čím dál více rodičů chce, aby si děti sport zamilovaly a zůstaly u něj celý život. Kniha ukazuje nástrahy, které na rodiče s dětmi v českém sportovním prostředí čekají. Rodina by měla věnovat čas výběru vhodného sportu, případně klubu, ve kterém dítě bude trávit svůj volný čas tak, aby jej sportovní prostředí vhodně formovalo. 

Jak jste vybírala respondentky?  

Zahrnula jsem sportovkyně s přesahem, které byly úspěšné ve svém sportu, zůstaly u něj a snaží se o změnu ve svém prostředí. Proto jsou v knize i političky nebo zmocněnkyně vlády pro lidská práva – svým aktivním přístupem mohou přispět a také přispívají k legislativní změně, které se potom ostatní ženy snaží implementovat. 

„Nemám touhu po moci, ale pomoci.“ – Markéta Pekarová Adamová

Jak nezdolná si připadáte vy? Co vás posílilo a formovalo?

Zajímavá otázka. Nepřipadám si nezdolná, spíš tvrdohlavá. Když mi někdo řekne ne, tak hledám způsob, aby mi příště řekl ano.

Co pro vás bylo při tvorbě knihy nejnáročnější?

Přepis rozhovorů. Bylo psychicky náročné se vracet k jednotlivým osobním příběhům, znovu si je odžít a citlivě přepsat do knihy.

Ženy na druhé koleji

Který rozhovor byl pro vás nejvíc obohacující?

Rozhovor s paralympioničkou Annou Luxovou. Bylo nesmírně těžké poslouchat, jak se k ní někteří naši spoluobčané chovají, jak jí nadávají, zesměšňují ji a jak je těžké pro sportovkyni s postižením v naší zemi sportovat. Uvědomila jsem si další neviditelné bariéry, které musí každý den překonávat. 

„Kdybych nesportovala, tak možná dnes ani nechodím,“ říká v rozhovoru Anna Luxová, která byla vlajkonoškou na paralympiádě v Paříži. „Dodnes slýchám, že paralympijský sport je něco míň. Ale nesouhlasím, protože u nás je za každým výkonem ještě příběh navíc.“

Co vás při rozhovorech pozitivně překvapilo? 

Že jsem obklopena úžasnými a vzájemně se podporujícími ženami. A jejich otevřenost. Určitě bylo výhodou, že jsem žena a že znám sportovní prostředí. Při autorizaci rozhovorů ani jedna z nich neškrtala, nemazala. Dokonce by s odstupem času byly víc otevřené.

A co vás naopak nemile zaskočilo?

Přístup Národní sportovní agentury (NSA), Českého olympijského výboru (ČOV), České unie sportu (ČUS) a většiny sportovních svazů k genderové problematice nedostatečného zastoupení žen ve vedoucích pozicích. Problematika je neustále bagatelizována, zesměšňována a odstrkávána na druhou kolej.  Mimochodem data říkají, že čím více žen bude ve vedoucích pozicích (nejen ve sportu), tím je menší šance ke korupci. 

V knize zmiňujete, že český sport „staví betonové zákopy“. Proč nejsou ženy ve sportu dostatečně podporovány, nemají rovné příležitosti, zatímco třeba v USA už přes 50 let platí zákon Title IX, který zásadně zrovnoprávnil univerzitní sport? 

Protože u nás neproběhla druhá vlna feminismu tak, jako v šedesátých letech dvacátého století na Západě. Komunismus vytvořil ženu údernici, která zvládá vše. Po pádu komunismu jsme řešili demokracii a zapomněli na potřeby poloviny populace – žen. Až teď a velmi těžce si uvědomujeme, že i my, ženy bychom rády měly stejné podmínky jako muži. 

Proč nejsme podporovány? To je otázka na muže ve vedoucích pozicích v českém sportu. 

Co může česká společnost udělat, pokud chce skutečně podpořit diverzitu a inkluzi ve sportu? 

Přestat si nalhávat, že se nás problematika genderu netýká. Česká vláda má od roku 2021 vypracovanou Strategii rovnosti žen a mužů na léta 2021–2030. Stačí strategii implementovat a postupně naplňovat. Je potřeba osvěta, vzdělávání a otevřená mysl. Doufám, že k tomu přispěje i má kniha.

„Nikdy mi nedali možnost se plně zotavit. Třískali ze mě, co mohli,“ sdílí při rozhovoru s Danielou Nikol Kučerová, akrobatická lyžařka, která dříve závodila v alpském lyžování. V dubnu 2023 se stala předsedkyní komise sportovců ČOV. „Dlouho jsem měla problémy se sebevědomím, nevěřila jsem si. Měla jsem pocit, že jsem tlustá, že nejsem hezká. Měla jsem toho v hlavě hodně tím, že mě trenéři pořád shazovali. Notnou dobu jsem se se sebou identifikovala pouze přes sport. Bylo to dlouhodobě to jediné, na čem mi záleželo.“

Co je podle vás dalším přehlíženým tématem v českém sportu, které se stále neřeší dostatečně?

Sexuální obtěžování sportovkyň. K tomu se český sport pořád nedokáže postavit čelem.

Inkluzivní a bezpečné prostředí 

Kanadská velvyslankyně při uvedení knihy Nezdolné řekla, že ženy, které sportují, se stávají lídryněmi. Souhlasíte?

Ano, podporují to i výzkumná data. 

Někdo vás nálepkuje jako „radikální“. Proč podle vás české prostředí obtížně přijímá ženy, které nahlas pojmenovávají problémy? 

Protože někteří muži nejsou zvyklí na ženy s názorem. Vyrůstali v patriarchální rodině, kde jejich maminky hrály submisivní role. Submisivita se stala základem při hledání jejich budoucích životních partnerek. Neuvědomují si ale, že se mezitím společnost posunula dál. Ženy mají stejné touhy i ambice jako muži. To není otázka genderu, ale touhy po osobním naplnění.

„Místo toho, abychom hledali viníka a oběť, si jako společnost musíme říct, co chceme. Myslím si, že máme chtít stabilní, funkční, soudržnou a solidární společnost. Společnost, kde každý může žít autenticky, být tím, kým skutečně je, prožívat svou lidskou důstojnost a cítit se plnohodnotnou součástí společnosti. Když společnost bude takto postupně do tohoto stavu proměňována, věřím, že budeme obrovsky silní a odolní vůči výzvám a nástrahám, třeba i aktuálním krizím.“ – Klára Šimáčková Laurenčíková

Jedním z důležitých pojmů v knize je jistě safeguarding. Zmiňujete, že se toto téma a s ním spojená role u nás řešilo na poslední chvíli až před LOH v Paříži. Jaká je situace dnes? A co povinný safeguarding může změnit?  

Povinný safeguarding ve sportu je důležitým bodem zlomu, kdy přes legislativní změny může dojít k celkové kultivaci sportovního prostředí. Bude záležet na NSA a ČOV, jak se s problematikou bezpečného prostředí vypořádají. Pokud dobře, celé sportovní prostředí se může změnit k lepšímu v relativně krátké době a stát se inkluzivním pro všechny.

Konec cesty na olympiádu 

V úvodu knihy popisujete nepříjemnou zkušenost se šéftrenérem reprezentace a následnou ne-nominaci na mistrovství světa. Jak těžké bylo přestat mlčet, i když to ohrozilo vaši kariéru?

Bylo to nasmírně těžké, ale ještě těžší by bylo nepromluvit.

Poté, co jste přišla o šanci splnit si svůj dětský sen účasti na olympiádě, se u vás objevily deprese a vyhoření. Co vám pomohlo se z těchto stavů dostat?

Čas. Nic jiného.

Později vám byla také diagnostikována roztroušená skleróza. Jak nemoc změnila to, jak vnímáte sport, tělo a sebe samu?

Zcela zásadně jsem musela přehodnotit svůj tehdejší život. Dodnes se znovu učím vnímat své nemocné tělo, které bylo zvyklé na 20+ hodin vrcholového tréninku týdně. Jsem ale ve výborné lékařské péči, za což jsem nesmírně vděčná.

Psaní a podpora 

Postupně jste energii přesunula od výkonnostního sportu k psaní a osvětě. Pomohly vám návyky ze sportu při psaní?

Určitě. Vytrvalost je jednou z dovedností, kterou jsem si z veslování vzala k psaní. Vím, že kniha potřebuje rok dva na přípravu od námětu k její realizaci. Je to podobné sportovnímu výkonu, který je také otázkou několika let. Pravidelný trénink vede k postupnému zlepšení a je jedno, o jaký obor se jedná. 

Jste zakládající členkou Czech Women in Sport. Dále existují organizace jako třeba Futures 4W nebo platforma womenspower.cz. Jak mohou podobné projekty reálně změnit veřejné mínění, nebo dokonce legislativu? 

Projekty a platformy poukazují na mezery v naší společnosti a snaží se věcnou formou poukázat na nedostatky.

Co považujete za největší dosavadní úspěch? 

Vydání knihy Nezdolné předním českým nakladatelstvím. Vážím si toho. Pro mě je to důkaz, že se jako společnost posouváme a jsme ochotni se učit jeden od druhého. Rozhovory se problematiku snažily srozumitelně přiblížit i lidem z nesportovního prostředí.

Co vás v současnosti žene dál?

Touha po experimentu v próze. Snažím se hledat limity svého psaní a také limity současného románu.

Zaznamenala jsem, že pracujete i na dalším románu. Prozradíte k tomu víc? 

Ano, mám ho přes rok rozepsaný. Je z veslařského prostředí. Doufám, že se mi jej v příštím roce konečně podaří dokončit. A neustále se rozhlížím kolem sebe a hledám nové podněty, které by mě zajímaly a řekly si o zaznamenání.

Zdroj: Roman Souček (Euromedia), Alžběta Jungrová (fotky ke knize)