Karel Havlíček: Harmonii nacházím sám v sobě. Hudbu už skoro neposlouchám. Nemám na ni místo v hlavě

Pravděpodobně ho znáte jako úspěšného skladatele filmových soundtracků. Nedávno českému publiku konečně živě představil hudbu ze svého sólového alba SPOKEN, které vzniklo před dvěma lety. „Odmítl jsem všechny zakázky a začal jsem hudbou popisovat své pocity a věci kolem sebe. Atmosféru a krásu života, lidí a také velké osamění,“ říká Karel Havlíček. 

Nedávno jste vystupoval v budově Právnické fakulty v rámci cyklu MODERNA, a to za doprovodu STRO.MY Ensemble. Váš um a některé projevy emocí jsem mohla osobně zaznamenat, ale mohl byste ještě sám popsat, co se ve vás odehrávalo? A jak vnímáte koncert zpětně?

Bylo to moc krásné. Tři roky jsem psal hudbu na desku SPOKEN, další dva trvalo přenést vše na pódium. Tak jsem si to nějak představoval a díky Karolíně Wernerové a Pierrovi Urbanovi to vyšlo. Byl to večer oslavující krásu života a byl plný emocí. I pro mě. Měl jsem na pódiu pár chvilek, kdy jsem ani nemohl dojetím mluvit. Prostě jsem žil svůj sen na pódiu. Je to neuvěřitelná síla vidět hrát živě muzikanty hudbu, co jsem napsal, a hrát s nimi. Už se těším na další.

Jak spolupráce na tomto projektu vznikla?

Hledal jsem orchestr, který by mohl SPOKEN zahrát, a díky shodě náhod jsem potkal Jirku Trtíka a jeho ansámbl STRO.MY. Hned jsme si padli do oka a začali připravovat živou verzi. Musely se upravit všechny partitury a přizpůsobit danému tělesu. A pak vše nacítit a sehrát se. Trvalo to dlouho, ale stálo to za to. 

Měl jste tak možnost své druhé sólové album SPOKEN, které vzniklo před dvěma lety, představit českému publiku. Jedná se o takový váš hudební deník. Mohl byste ho ještě blíže představit? Měl jste potřebu vedle soundtracků vytvořit něco čistě vlastního?

Přesně tak. Ocitl jsem se v situaci, kdy jsem, díky úspěchům, dělal jen samé zakázky. Hudbu pro někoho. Většinou filmy u nás i v Americe, seriály, reklamy, trailery na filmy atd. A neměl jsem čas na vlastní hudební sebevyjádření a experimentování, práci bez limitu a hranic. Cítil jsem z toho uvnitř sebe velký emoční tlak. A tak jsem si jednoho dne řekl dost. Odmítl jsem všechny zakázky a začal jsem hudbou popisovat své pocity a věci kolem sebe. Atmosféru a krásu života, lidí a také velké osamění, které k pracovnímu cestování po světě patří. A tak vznikla deska SPOKEN.

Ve vaší hudbě nehrají roli slova, jen precizně vystavěný zvuk. A také emoce. Dokázal byste přiblížit hudební storytelling, proces tvorby zmíněných soundtracků? Je to náročnější, když musíte brát v potaz různé faktory, jako délka scény a další dodatečné ruchy, a naopak neřešíte třeba text písně? 

Soundtrack je vlastně vytváření hudebního storytellingu k filmové scéně. Moc mě to baví. Vstoupím do role a jedu. Většinou popisuju hudbou jednotlivé charaktery ve scéně a ne samotné dění. Často je to i v kontrapunktu. Vyhledávám vždy nějaké nové přístupy, uchopení a instrumentaci. Je to můj svět, který je mi od malička blízký. Žít svůj dokonalý imaginární život ve své hlavě. Někdy pracuju i s texty a vokály, ale instrumentální vyjadřování je mi bližší.

Vedle Prahy dlouhodoběji pobýváte v LA, kde se usadil váš bratr Maxim, který se za oceánem dokázal prosadit jako malíř. Uspět v Americe je, pokud vím, náročnější – jak se tamní hudební scéna z vaší praxe liší od české? Má tam umělec bez kontaktů nebo zázemí vůbec šanci? 

Na rovinu – nemá. Bez kontaktů a zázemí se dá přežít pár měsíců. Na najití práce potřebujete minimálně rok. A to musíte mít štěstí a obrovský talent. Konkrétně LA je město, kam všichni přijedou uspět. Je to velká konkurence a škola života. Čechy jsou malý rybníček, kde se všichni znají, a je tak lehké se prosadit, zviditelnit.

Jako dvojčata si tedy nejste podobní jen vzhledem, ale také láskou k umění a úspěšností ve své profesi. Vedli vás rodiče ke kreativitě už od malička?

Moc ne, ten kód kreativity v nás nějak byl od narození a nedalo se ho změnit ani výchovou. Rodiče si přáli, abych byl spíše doktor, nebo inženýr, ne hudební skladatel. Až když mi bylo kolem 25, pochopili, že se mnou nehnou.

Kdy se zrodila vaše vášeň pro hudbu a rozhodl jste se jí věnovat naplno?

Od malička jsem chtěl být muzikant. Nejdřív v populární kapele a pak filmový skladatel. 

Míváte někdy tvůrčí krizi? Jak podporujete svou kreativitu? 

Dobrá otázka. Tvůrčí krizi jsem naštěstí ještě neměl. Hodně se věnuju dobíjení emocí. Ať už vztahem, nebo cestováním či sportem. A snažím se mít občas volné dny, ale to se mi dlouho nestalo. Musím se polepšit.

V jiném rozhovoru jsem se dočetla, že ve volném čase upřednostňujete ticho, případně rád posloucháte jiné soundtracky. Jak odpočíváte a nacházíte harmonii v životě? 

Harmonii nacházím sám v sobě. Podle toho, jak se k sobě chovám, zda poslouchám své vnitřní já, nebo ho ignoruji kvůli práci. Každý den medituji, to mi pomáhá nejvíc. A ticho. Hudbu už skoro neposlouchám. Nemám na ni místo v hlavě.

Spolupracoval jste např. s Hansem Zimmerem. Kdo vás v hudbě inspiruje/ ke komu vzhlížíte a jak moc se naopak snažíte nepřejímat, co tvoří jiní?

Miluju Maxe Richtera, Olafura Arnaldse, Ludovica Einaudiho, Johanna Johannssona, Luke Howarda a další. Mohl bych dlouho jmenovat. Nepřejímat, co jiní tvoří, je základ. Být sám sebou je nejvíc důležité v dnešní hudební tvorbě napříč žánry.

Co pro vás dosud bylo největší výzvou a úspěchem?

Umění říci ne. Na všechno, co stoprocentně necítím. To pro mě byl životní posun.

Zaznamenává úspěch váš letos otevřený prostor Kabelovna Studios? Řekl byste k tomuto projektu více? 

Kabelovna Studios je moje srdcovka. Kdo tam ještě nebyl, nepochopí. Je tam nádherná energie a vibe prostoru. Tam kreativita teče přímo ze zdí. Je to hudebně zvukové postprodukční studio plné mých kamarádů z celého světa. Tvoříme hudbu a zvuk k filmům, seriálům, reklamám, hrám atd. Koukněte na Instagram.

Můžete prozradit, na čem teď pracujete, nebo jaké jsou vaše plány v blízké době?

Teď jsem měl hodně koncertů po světě – Los Angeles, Singapore, Ibiza, Benátky… A momentálně pracuji na hudbě k traileru k americkému filmu Oppenheimer od Christophera Nolana o stvořiteli atomové bomby. 

Máte i nějaké dlouhodobé cíle, ať už v kariéře, tak životě obecně? 

Mám v sobě obrovský pracovní motor. Chystám přes zimu v Los Angeles novou desku a žiju si svůj sen. I kdyby vše zůstalo, jak je teď, budu mega šťastný.