Minuta věčnosti – jak dlouho trvá?
Můžeme se i ve starším věku změnit? Co se nám musí stát, abychom si uvědomili věci, které jsme si dříve nechtěli připustit? Lze i po letech najít cestu zpátky ke svému dítěti? Dokážeme si připustit chyby a přiznat je svému okolí, ale hlavně sami sobě? Jak dlouho trvá Minuta věčnosti? Tak přesně o tom je nový film režiséra Rudolfa Havlíka, který bude mít premiéru 30. září. My jsme již měli možnost film vidět v rámci novinářské projekce a tady máte naše první dojmy.
Hlavními hrdiny jsou špičkový kardiochirurg Petr (Jiří Langmajer) a jeho dcera Lucie (Martina Babišová). Petr je celkem uzavřený, introvertní muž. Jeho dcera naopak velmi živá jednadvacetiletá slečna, která má ovšem vrozenou srdeční vadu a Petr se jí rozhodne osobně operovat. Po tomto náročném zákroku se vydávají na dobrodružnou cestu na Island, kde mají spoustu času pokusit se k sobě najít zpátky cestu, protože se s Lucií často nevídá. Roli v tom hraje jeho pracovní vytíženost, to že opustil její matku. Petr se na Islandu dostává pod palbu všetečných otázek od své dcery, díky nimž si uvědomuje, jak mu dcera chybí, že mu uniklo mnoho věcí, že by měl svůj život změnit a nebýt takovým egoistou, jakým v určitých ohledech je.
Při jedné z túr Lucie zkolabuje. V přírodě, kde je jen ona a její otec. Ten si najednou není jistý, zda neudělal při operaci chybu. Připadá si chvílemi ztracený a neumí rozeznat realitu od fikce. Opravdu se operace povedla? Opravdu se s dcerou vydal na výpravu na Island? Jak čisté má svědomí? Co se doopravdy přihodilo?
O tomhle je film Minuta věčnosti a funguje to. Mladá herečka Martina Babišová podává skvělý výkon, stejně tak jako herecký matador Jiří Langmajer, který zde konečně dostal možnost zahrát si psychologickou postavu, která mu sedí a je velká škoda, že nedostává těchto rolí více. Spolu s neuvěřitelnou islandskou krajinou, o které sám režisér Rudolf Havlík řekl, že krajina byla třetí hlavní postavou našeho filmu a museli jsme se vypořádat s technickými překážkami, které při normálním natáčení vůbec neřešíme. Island v sobě snoubí divokost a syrovost. Ve vnitrozemí se nacházejí lávová pole, gejzíry, vodopády a ledovce, ale také louky a pohoří, která mají díky klimatickým podmínkám jedinečnou barvu, jaká není nikde na světě, se tak k divákovi dostává krásná podívaná, u které se chvíli smějete, chvíli pláčete a vlastně až do poslední minuty si nemůžete být jistí, jak vše skončí. Režisérovi se tak splnil sen natočit dobrodružný a napínavý film, navíc v době, kdy téměř nic nefungovalo.
Tento snímek ukazuje, že se sehranými hereckými partnery, omezeným štábem (celkem čítal na Islandu pouze devět lidí včetně obou herců), scénářem napsaným během jedné noci, skvělé hudbě, covidovými podmínkami se dá za měsíc natočit skvělý film.
My jsme se zeptali herečky Martiny Babišové, představitelky Lucie na tři otázky:
1. Jak byste popsala postavu Lucie?
Lucie je mladá holka, která miluje život, svět a ještě věří, že dobro nakonec zvítězí. A i když má závažné zdravotní problémy a komplikovaný vztah s otcem, tak ani jedno z toho nehodlá bez boje jen tak vzdát. Je bláznivá, ale na svůj věk moudrá. Mám ji ráda.
2. Čerpala jste při ztvárnění Lucie z nějaké vlastní zkušenosti?
Ano čerpala jsem z mých vlastních zkušeností. Já i moje postava Lucie máme podobný pohled na svět. Moje cesta taky nebyla jednoduchá a hodně lidí mě od některých věcí odrazovalo a viděli je černě, ale já jsme se prostě nenechala (smích). Když jsem byla menší, tak jsem ze sebe často dělala šaška, aby lidi kolem byli veselejší. Navíc hory, přírodu a dobrodružství miluju. S tátou jsme často trávili čas na horách. Těch věcí a vzpomínek, ze kterých jsme čerpala je více, ale jsou pro mě hodně osobní, tak si je nechám pro sebe, nechci je úplně sdílet.
3. Jaké bylo natáčení na Islandu? Prý jste měli velmi komorní štáb?
Natáčení na Islandu bylo krásné dobrodružství. Bylo nás dohromady devět včetně nás dvou herců, takže jsme byli takový společenstvo prstenu, který muselo táhnout za jeden provaz. Byli jsme spolu skoro měsíc v kuse, během natáčení i po, nikdo nikam neodjížděl, takže jsme si vzájemně pomáhali. Nikde nikdo, jen my, naštěstí jsme si sedli (smích). Myslím, že se tím ale vytvořilo hezké pouto, mohli jsme se všichni soustředit na jedinou věc a to byl náš film. Je dělaný s velkou láskou a snad je to na něm i vidět. Samozřejmě, že s ohledem na počasí a přírodu jsme museli sem tam trochu improvizovat, ale o to je to snad organičtější a uvěřitelnější.
Martino, nemůžeme než souhlasit. Takže pokud se chystáte do kina a váháte na co, tak neváhejte a pokud jste se do kina nechystali, tak se chystejte. Ať zjistíte, jak dlouhá je Minuta věčnosti.
