Šperkařka Dana Bezděková: Jeden čas jsem rozebírala stará rádia či mixéry a dělala z nich šperky

Designérka Dana Bezděková patří k protřelým stálicím českého šperku a za své působení vytvořila již 7 samostatných autorských kolekcí. Ráda se inspiruje tématy, jako je šach mat, barevným spektrem či strukturou rzi a jiných nalezených předmětů. Nejnovější, rozšířenou kolekci TRIFFID novus představí v rámci letošního Designbloku. A my ji vyzpovídali o všem, co její tvorbu provází – od inspirace až po zpracování.

Proč zrovna šperk?
Šperk jsem začala studovat v 15 letech. A já, když se něčemu začnu věnovat a baví mě to, tak to chci dovést k dokonalosti. Během těch let jsem si ověřila, že ve šperku nemusím dělat kompromisy a můžu zrealizovat vše, co není v běžném životě možné.

Jak přišlo rozhodnutí šperk studovat?
To byla náhoda. Bydleli jsme tenkrát v Jičíně blízko Turnova a moje máma měla blízko k výtvarnému umění, o kterém mi vyprávěla celé dětství. Pak mě vzala na střední uměleckoprůmyslovou školu, kde mě okouzlilo bohémské prostředí, a bylo rozhodnuto. 
Učili nás tam, že šperk nemusí vypadat jako v obchodě, že může být obrovský, nenositelný a nemusí být jen z kovu. S odstupem času si uvědomuji, že z nás vychovávali umělce. Řemeslo jsem se naučila až po maturitě v Pardubicích, kde jsem nastoupila do praxe. Vzal si mě tenkrát do parády zlatník a naučil mě jemnou šperkařskou práci se zlatem i diamanty. Myslím si, že je důležité umět obojí.

Tvá tvorba není úplně typická. Jak moc tě ovlivňuje téměř nemožná syntéza tradičního řemesla a kreativity?
Dělám obojí, nebojím se šperku, který nemusí být dobře zpracovaný a je odvážný. Může být i z různých materiálů – papíru, plastu nebo i součástek různých předmětů. Jeden čas jsem třeba rozebírala stará rádia a mixéry a dělala jsem z nich pak šperky – to bylo proto, že jsem před sebou měla workshop v Crossu a rozebírala jsem mimo jiné třeba mobily. To je jedna poloha mé práce. A pak se snažím uchopit extravagantní nápad a vytvořit zlatý nebo stříbrný nositelný šperk, který splňuje podmínky pohodlného nošení.

Jak přetavuješ své nápady do technického provedení? Stalo se ti, že ti nějaký návrh nevyšel?
Od začátku se podřizuji technickému zpracování. Respektuju vlastnosti kovu i kamenů. Už vím, že perla má být v pouzdře, nebo že briliant se hodí do prstenu, protože je nerozbitný a nepoškrábe se, na rozdíl od měkkých kamenů, které v prstenu trpí.

Jak laický zákazník pozná, že je šperk vytvořen kvalitním řemeslným způsobem?
Myslím, že to bohužel pozná, až když šperk nosí. Ale samozřejmě jsou lidé, kteří to poznají hned. Ale je to těžké – na první pohled poznat to, že se obroučky prstenu kolem prstu ohnou, nebo že se bude prsten zachytávat o vlasy.

Vyznáváš spíš šperkařský minimalismus, nebo maximalismus při samotném nošení?
Ráda vrstvím, ale mám různá období. Teď třeba spíš nosím své užší prsteny „Printi“, ale na jeden prst si navleču třeba čtyři. Líbí se mi, že mají různou barvu, a nebojím se k nim přidat ani prsten s drobným kamínkem. Nově jsem je zkusila zkombinovat i se svým „triffidím“ hladkým kroužkem. Ten se ke struktuře skvěle hodí. Baví mě i nosit prsteny na více prstech. Mám to tak i s náušnicemi, ráda nosím v každém uchu trochu jinou, třeba barevně rozlišenou – malý zlatý šnek a velký černý šnek.

Šperky tvoříš převážně ze zlata a stříbra, ale sem tam se vrháš i do plexiskla a jiných materiálů. V čem se pro tebe tato tvorba liší?
S plexisklem jsem pracovala při kolekci Spektrum, kdy jsem vytvořila sedm obřích prstenů a každý z nich měl jednu barvu spektra. Pracovala jsem s různými materiály, podřizovala se barvám a nechala se vést tím, co mi která barva umožní. A tak vznikl zelený, u kterého jsem použila plexisklo. U tyrkysového jsem použila tyrkysové valonky a vložila je do gabionu. (Pozn. redaktorky – musela jsem vygooglit, nicméně se tato technika využívá i u tvorby plotů, kdy se do klícky sází kameny.)
V době, kdy jsem přišla s kolekcí s autíčky, jsem spíš tíhla k minimalismu a jednoduchým tvarům. Nikdy by mě nenapadlo, že když se přehoupne 20. století, lidi začnou nosit korálky a lístečky. Pamatuji si, že jsem seděla v dílně a v rukou držela nerezové struny, na které jsem navlékala korálky. Najednou mi to začalo lézt na nervy! A tak jsem se rozhlídla, popadla dva žluté angličáky, které jsem tam měla, a odšroubovala jsem jim kolečka a navlékla je na strunu. Fascinovalo mě to, a tak jsem začala obíhat hračkářství a hledat angličáky. 

S jakými dalšími materiály u prstenů pracuješ? A jak celý proces probíhá?
Třeba s opály, zirkony a perlami. Nově do prstenů vsazuji barvené diamanty, safíry i vzácnější kameny, které jsou kvalitnější a mají vyšší tvrdost. Nejraději pracuji „metodou lití do ztraceného vosku“.

Kde čerpáš pro své návrhy inspiraci a co tě nejvíce ovlivňuje?
Rozhodně to není v přírodě. Jednou jsem se ocitla na statku a válely se tam po zemi hodně staré, zrezlé věci – obyčejné podložky, které měly nádhernou strukturu. A já, když mě něco tak ohromně přitahuje, hned přemýšlím, jaký by z to mohl být šperk. I teď, když jdu městem a vidím, že nízko letí letadlo, tak mě to fascinuje. Že jde vlastně o levitující náhrdelník. Nebo jsem byla na koncertě venku na Staromáku a po pódiu jela kamera na kolejnicích. Tak jsem ji sledovala, jak funguje, pozorovala detaily teleskopu. Všechny tyto věci mě inspirují.

Myslíš si, že je v rámci uměleckého šperku těžší se prosadit než s klasickými komerčními návrhy?
Scénický šperk tvořím z lásky a potřeby. Nepočítám s tím, že bych jej prodala – že by o něj někdo stál, ale doma v krabici některé ze svých šperků mám a občas se stane, že mě osloví stylista a chce nějaký z nich zapůjčit na focení. Některé kousky jsem prodala, ale vždy jsem zákazníky varovala, že to nejsou šperky, které by se daly nosit každý den. Zdá se, že jim to nevadilo.