Tereza Rosalie Kladošová: Baví mě, když mohu kousek sama sebe vtisknout již do materiálu
Módní designérka Tereza Rosalie Kladošová hýří, na rozdíl od aktuálního minimalistického trendu, barvami i hravostí a její tvorbu charakterizuje především udržitelnost. Ve své poslední kolekci vdechla ulicím život nejen v podobě okvětních lístků aplikovaných na látku jedinečnou metodou sítotisku. My se pro vás pokusili poodhalit její svět i osobnost, kterou do svých návrhů propisuje v maximální míře.
Máš úplně nejoblíbenější barvu?
Fialovou. Je přesně někde mezi čarodějnickou a královskou energií, a to mě baví. Přijde mi něčím velmi tajemná.
Kdy se stalo, že jsi se rozhodla ve svém životě věnovat módě?
Asi jsem k tomu tíhla vždycky. Už když jsem byla malá, tak jsem zadávala mámě, jaké večerní róby pro barbíny mi má ušít a ona to skvěle zvládala i včetně vyšívání s krajkou a korálky. Jednou jsem třeba za ní přišla a řekla jsem: „mami, potřebuju svatební“! (smích). Máma mi na panenky šila odmalička, takže jsem měla vždy zajímavé oblečky. Ale šila i na sebe, vždy hodně extravagantní věci. Když jsem byla dítě, tak jsem to nenáviděla, ale zpětně vzato to pro mě bylo extrémně určující. Nosila se třeba overaly z leského upletu s velkými rameny – mamka měla leopardí overal a černé lesklé kozačky nad kolena. Já si oblečení vždy předělávala, ale nikdy mě nenapadlo to studovat. Napadlo to ale mamku a já si řekla „tak jo“, protože jsem ještě v 15 nevěděla moc co se sebou. (smích)
Teď bys to změnila?
Tehdy ještě v devítce na střední nebyl internet běžná věc a my dostali knížku se seznamem středních škol, kde byl obor zlatník. To mě hodně zaujalo, ale nevěděla jsem, že umělecké školy měly přihlášky dříve. Možná bych ještě tedy dělala šperk, což mi z dnešní perspektivy přijde lepší. Takže kdybych někdy měnila, věnovala bych se nejspíše tomuto.
Pracuješ s deadstockovou merino vlnou i dalšími udržitelnými materiály, a hlavně si vytváříš vlastní postupy zpracováni. Jak si se k těmto materiálům a postupům dostala? Proč sis nevybrala cestu práce s novými látkami?
Já jsem vždy včetně střední školy hodně nakupovala v sekáčích a z toho jsem pak tvořila školní práce, hodně mě třeba utvářelo patchworkování, i když to nezní moc cool. Druhý moment nastal na výšce, protože když jsem si koupila látku, tak jsem najednou moc nevěděla, co s ní dělat a představovala pro mě již hotový kus. Snažila jsem se ji nějakým způsobem přetvářet – různě jsem ji řasila, děrovala a modifikovala. A pak jsem přišla na UMPRUM a dostali jsme téma „reinterpretace tradičních textilních technik“, u kterého jsem si vybrala techniku gobelínu a začala tkát. Česance merino vlny jsou nicméně velmi drahé a já potřebovala hodně kilo, takže jsem hledala cesty, jak k tomu materiálu přijít jinak. Tehdy mě přivedla kamarádka k jedné fabrice, ve které mívají zbytky merino vlny a poskytovali je studentům. U tkaní té kolekce mi došlo, že mě baví, když mohu kousek sama sebe vtisknou již do materiálu. Nemám moc zálibu ve střizích, ale baví mě módu formovat jiným způsobem. Když vytvořím materiál, který je výrazný, tak střih musí být spíše jednoduchý. Jsem prostě víc takový malíř než sochař.
Čerpáš pro své návrhy někde inspiraci, například pro volbu barev nebo střihu?
Velmi mě inspiruje volné umění. Pořád se vracím k tvorbě několika mých oblíbených malířů jako je Henri Matisse, Mark Rothko nebo David Hockney. Obecně mám ráda Fauvismus nebo vůbec začátek 20. století, takže k nim se vracím před každou kolekcí, procházím si knihy a vždy mě zaujme nějaký detail, moment nebo barevná kombinace. U střihů se koukám třeba na starší kolekce z 90. let a hledám kombinace, které nejsou střihově tak využívané. Skvělá inspirace jsou pro mě také staré díly Sexu ve městě.
Jak dlouho ti zabere vyrobit jeden kousek?
To asi záleží, může to být dva dny, ale i měsíc. Nejdéle mi trvaly asi návrhy ve škole, protože jsem nad tím přemýšlela a hodně jsem zkoumala a zkoušela. Časově nejnáročnější je pro mě objevit technologii a pak ji do návrhu přetavit. Ten kus pak již vznikne poměrně rychle, ale vývoj – hledání materiálů, tisků nebo pleteniny – to je dlouhý proces.
Zkusila si někdy techniku, která ti nevyšla a nakonec ji ve své tvorbě nepoužila?
Asi ne, spíš mám nějaké, které ještě čekají a jsou v procesu. Ale myslím si, že každá technika se dá použít tak, aby byl výsledek super. Ten proces pro mě představuje vždy vzrušení z něčeho, co jsem ještě nedělala, ale většinou nejdu cestou tradičních postupů. Spíš na to jdu tak nějak amatérsky a říkám si, jak by to asi mohlo fungovat. V Česku totiž neexistuje výroba, kam bych přišla a řekla, že chci natisknout 50 metrů krásné sítotiskové látky. To si myslím, že je zároveň i moje výhoda, že k tomu přistupuju kutilsky a naivně, což mě dovádí k té estetice, kterou mám. Možná kdybych měla neomezené možnosti, tak bych ani moc nevěděla, co s tím. (smích)
V nové kolekci si zvolila hravé květinové vzory. Jaký význam mají květiny pro tebe osobně?
Já miluju květiny, jsou pro mě v životě hodně důležité. To, že existují, že se na ně můžu dívat čichat k nim. Jsem takový pěstitel a jednou až budu mít pozemek, tak tam budu mít velkou louku a vypěstuju na ní všechny květiny světa. Přijdou mi jako jedny z nejdokonalejších stvoření na Zemi.
Jak to vypadá u tebe doma, máš byt také posetý barvami a květinami?
Tím, že s Vojtou bydlíme v pronájmu, tak nemám úplně potřebu jej takhle utvářet, ale až někde bude opravdový domov na delší dobu, tak mám v plánu jej udělat hodně barevný a květinový. I tak máme ale v 1+1 asi 50 pokojových rostlin a hodně obrazů, což jsou většinou práce mých spolužáků nebo kamarádů, se kterými si navzájem nějaké kousky vyměňujeme.
Máš nějaké tipy pro udržitelný šatník vhodný pro celý život?
Myslím, že jediné relevantní měřítko je se do věci totálně zamilovat a je pak jedno, jestli to je od návrháře, ze sekáče nebo fast fashion. Když nás za věc natolik okouzlí, nezáleží na tom, co to je a odkud to je. Pro mě je to hodně emocionální záležitost. Bílé tričko pro mě představuje spotřební zboží, ale pokud je to něco jiného, tak musím cítit, že se toho nebudu chtít zbavovat, prodávat nebo vyhazovat.
Nedávno si tě vybralo Zalando jako jednu ze tří českých designérů, kteří budou svou tvorbu prezentovat v rámci své sekce Zalando Designers. Co vše je pro designéra potřeba zařídit, aby mohl dodávat takto velkému módnímu hráči?
Milion věcí. Předně je potřeba mít vyřešenou výrobní strategii tak, aby se všechno stihlo dodávat na čas, což je klíčové, protože deadliny jsou dost krátké. Ke všem materiálům a komponentům musí být certifikace o neškodnosti a nezávadnosti. Tím, že si tisknu látky sama nebo používám deadstockové materiály, tak jsem je musela nechat testovat v laboratoři, což je nákladné časově i finančně. Pak jsou tu čárové kódy a registrace do světových systémů čárových kódů nebo překlad ošetřovacích cedulek do 18 jazyků, takže bylo poměrně náročné, než jsme si v tom všem našli efektivní systém. Člověk musí mít i určitý finanční obnos, protože než se mu investice vrátí, trvá to několik měsíců.
Upravuješ třeba své návrhy přímo i pro zahraniční trhy? V rámci některých návrhů už používáme třeba pouze ty materiály, u kterých víme, že k nim dokážeme získat všechny potřebné dokumenty. Zároveň přemýšlíme i nad tím, jak dlouhý je výrobní proces a zda bychom byli ten určitý kus schopni vyrobit v rámci nějakých daných termínů ve větším objemu. Ale to se netýká úplně designu, spíš jen toho praktického hlediska. Zalandu jsme třeba nenabízeli úplně všechno – některé pletené doplňky jsme neměli kapacitu vyrobit včas. Pro mě tu největší limitaci představuje výběr materiálů – nějaký se mi třeba líbí, ale není certifikovaný a zvažuji pak, jestli se jej vyplatí dávat testovat. Nebo jej není možné třeba získat ani v takovém množství. V tomhle je použití deadstockových materiálů složité.
Jaký další projekt plánuješ a jaký by sis ráda splnila?
Tak těch je. Ráda bych vytvořila bytovou řadu, to už mám v hlavě dávno, ale zatím nezbývá kapacita. Potom kolekci svatebních nebo velkých večerních šatů. Na podzim plánujeme výstavu v českém centru v Paříži, takže na tom aktuálně pracujeme.
