Vítek Škop: „Kromě Playstationu a Marvelovek je tady fyzika, která je stejně hustá.“

Designér Vítek Škop a zakladatel projektu, kterému se v minulém roce podařilo pořádně zazářit stojí za úspěšným projektem Vividbooks, který děti učí mít kladný vztah k fyzice a vědě. Jak probíhal vývoj takového projektu, jaký vztah měl on sám k fyzice a vědě a co definuje jeho životní styl?

Vítku mohl bys nám představit svůj projekt Vividbooks, který ti vynesl letošní ocenění Objev roku cen Czech Grand Design 2019 a nově zařazení do žebříčku 30 pod 30 časopisu Forbes?

Ocenění jsem získal za interaktivní učebnici Vividbooks, která děti učí fyziku a vědu zábavnější formou. Učebnice má pomoci vybudovat lepší vztah dětí k fyzice a k vědě obecně. A to proto, že v naší západní společnosti – Evropě a Americe – ubývá studentů, kteří jdou studovat fyziku, chemii a další přírodovědecké obory. Pokud máme žít v budoucnosti robotů a bude u nás nedostatek lidí, kteří je budou designovat, může se stát, že nás zaplaví pracovní síla z jiných zemí a bude nám tyto lukrativní pracovní pozice brát. To je problém, který chceme řešit pomocí učebnice Vividbooks, se kterou děti zjistí, že je věda super.

 Jak jsi se k takovému nápadu dostal? Jak se zrodil a jak probíhala realizace?

Vše začalo výstavou Czech Inovation Expo, kde jsme poprvé s kolegy použili technologii rozšířené reality, a já jsem si říkal, že je to super, a chtěl jsem to použít do svojí diplomky. Zároveň mě lákalo, že rozšířená realita je trendy slovo, ale nevidíš na něm moc zajímavých využití. To, abych ho uchopil zajímavým způsobem, pro mě bylo tou největší výzvou. Potom díky kolegovi Františkovi Cábovi přišla myšlenka s učebnicí fyziky, která pomůže dětem nebo učitelům. Potom se to rozjelo samo.

Můžeš nám prozradit, jaké reakce byly od škol, učitelů a dětí, které měly možnost si interaktivní učebnici vyzkoušet?

Většinou jsou ti, kteří to vidí v praxi, nadšení. Ozvali se samozřejmě i učitelé, kteří nemají k dispozici tablety nebo iPady. Tento problém jsme se snažili posledního půl roku vyřešit. Vytvořili jsme verzi pro Android a pro interaktivní tabule, aby i školy, které nejsou tak dobře vybavené, mohly používat výhody Vividbooks. Nechtěli jsme nikoho zvýhodňovat, chtěli jsme udělat učební pomůcku pro všechny děti.

Co tě na této práci bavilo a nebavilo?

Bavil mě přerod od grafického designéra, který navrhuje logo, a najednou vede tým. Musím říct, že svým způsobem mě na tom baví všechno, protože to jsou věci, které se musí člověk v extrémně rychlém čase naučit, zareagovat na to a být v tom dobrý. Abys už na začátku neudělal velký fail, ale velkou úspěšnou věc. I teď na sobě stále vnímám tlak, ale baví mě nové výzvy. Rozdíl oproti práci grafického designéra je takový, že neděláš logo pro klienta, ale pracuješ na své budoucnosti a taky budoucnosti dětí, kterým učebnice může pomoci.

Když se vrátíme v čase, jaký vztah jsi měl na škole k fyzice? Odrazovala tě, nebo spíš naopak?

Neutrální. Není to tak, že bych ji nesnášel, nebo miloval, ale až postupem času člověk zjistí, jak je ta věda neuvěřitelně zajímavá, a to mi nikdo na škole nepředal. Takže jsem to bral jako nevýhodu v mém profesním růstu, že vůbec tomu dítěti nepředáš tyto fascinující věci. Kromě Playstationu a Marvelovek je tady fyzika, která je stejně hustá. (směje se) A nemusí být vůbec nudná. Já nyní doufám, že se situace může díky koronaviru změnit, protože jsme slýchali hodně názorů od rodičů, kteří mají najednou doma děti a vidí, co se musí učit a jakým způsobem. Děti tím často trpí a já si živě pamatuji, že jsem se cítil stejně.

Máš za sebou studium na pražské UMPRUM a dvě stáže v USA a Londýně. Co tě studium a stáže nejvíce naučily?

UMPRUM je hodně specifická, zvláště v tom, jaká je tam výuka. Kreativní odvětví musí velice rychle reagovat na potřeby trhu a vychovávat přesně takové talenty, které si svět a aktuální situace žádá. U státní instituce je ale akceschopnost přirozeně velice pomalá. Obecně se stává novým trendem, že přemýšlíš o problému víc, než o řešení. Tedy o reálném dopadu a uživatelích než o estetice. V tom se nejen škola, ale i celý obor designu musí přizpůsobit a určitě to nebude krátkodobá změna.

Jak přemýšlíš o grafickém designu a co je pro tebe v navrhování velkou výzvou, které se nebojíte?

Mě baví ty projekty, které mají přesah, a to i v grafickém designu. Za tu dobu se mi, ale vnímání tohoto oboru dost změnilo. Dřív to bylo, proč ti klienti nechtějí koupit moje hezký logo za tolik a tolik. Jen teď mi dochází, že ti klienti taky museli vydělat peníze. Musejí ho začlenit, používat správně, mluvit a komunikovat správně se svými zákazníky. Najednou vše vidím z té druhé strany, co klient musí podstoupit, aby se vůbec dostal do toho bodu, kdy se potká s tebou jako grafickým designérem. To je na tom hrozně super si uvědomit, že hezký logo může být úplně jedno, když to neumíš prodat. Grafický designér si tohle ve většině případů vůbec neuvědomuje. Chceš udělat hezký logo, ale většině případů tohle důležitý není. Je to jen součást skládačky.

Vybavíš si svůj první grafický návrh, na který jsi byl pyšný a nezůstal schovaný v šuplíku?

Tohle si vůbec nepamatuji. (směje se) Hodně pyšný jsem byl v prváku na projekt Dvořákova Praha. Vlastně to byl dospělý vizuál, který festival někam posunul. Nebo na projekt “24/24/24”, v rámci kterého jsem byl měsíc bezdomovec, každý den přespával u jiných lidí a psal internetový deník. Byl jsem na to pyšný, protože to byl úplně jiný přístup a hlavně experiment v zábavnější formě. A projekt měl poměrně velký úspěch.

Ve svém portfoliu máš významné projekty, jako je právě třeba vizuální identita festivalu Dvořákova Praha nebo Národní hřebčín v Kladrubech nad Labem. Který realizovaný projekt byl pro tebe srdcová záležitost?

S Dvořákovou Prahou neustále spolupracuji a je pro mě stále velkou srdcovkou. Je to něco, díky čemu jsem se strašně moc naučil. A věřím, že oni díky mně taky. Spolu jsme krásně vyrostli. V momentě, kdy jako grafik předáváš někomu hotové logo, tak je jedno, jak to vypadá, když s tím klient nezačne pracovat, jak ty zamýšlíš. Jde o to, jak klient logo ve finále využívá. Samotné logo a vlastně celý vizuální styl musí žít. Když jsem studoval u Pauly Scher v New Yorku, tak říkala, že: „Tomu logu a vizuálu dáš nohy a pak to chodí.“

Kdo z českých designérů tě baví?

Baví mě všichni. Obdivuji lidi jako je Honza Brož, Martin Groch anebo Dan Vojtíšek. Tyto osoby z grafického designu, které jsou světové. A je tady hromada produktových designérů, kteří jsou stejně dobří – mezi ně patří Lukáš Novák a Ondra Stára. Tohle je naše mladá krev, která má do budoucna velký potenciál.

Jaký designový dárek jsi naposledy někomu daroval?

(Velký smích) Já většinou daruji svoji knihu. A často si kupuju věci od kamarádů a podporuju jejich tvorbu. Mám je doma rád.

Prozraď nám, jakou knihu právě čteš?

Nyní poslouchám super knihu This is Marketing od Setha Godina. Naučí tě, jak uvažovat a jak lidem doručit změnu.

Jaký byl pro tebe rok 2020?

Hodně zajímavej. Rok plný změn, ale ty změny mohou vést k lepšímu. Je vidět, jak je společnost křehká jako papír. Uplynulý rok nám přinesl hodně poznání. Bylo to turbulentní a já na to nebyl připravený. A počítám, že to bude trvat dalších šest let.

Specifikuje tě životní styl v roli tvůrce, umělce a designéra?

To je hodně zajímavá otázka. Řekl bych, že jsem designér tělem a duší. Můj život se teď otáčí kolem Vividbooks a vlastně ta změna, která přišla, že jsem chtěl měnit něco k lepšímu a najednou jsem toho součástí a týká se to i mého životního stylu. Jen je potřeba se vždy zastavit a nadechnout a hledat kontrast mezi změnou, která přišla, a klidem. To je přesně to, co můj životní styl může definovat. Pokud bych měl popsat svoji pracovní rutinu, vypadá asi takto: Ráno vstanu, pracuji, pracuji, pracuji a pak jdu spát. (směje se) Řekl bych, že teď žiju svůj sen. Plní se mi to, co jsem si přál. Můj sen byl být něčím nápomocný, moct reálně ovlivnit, jestli děti bude v budoucnu bavit fyzika. To je to, co mě naplňuje.

Zdroj fotografií: archiv Vítka Škopa, Vojtěch Veškrna, Jiří Hloušek