Lukáš Dvořák: Černobílá krása s křehkou duší

Fotka nebo žena?

Fotka. Protože ženy odcházejí, ale fotografie zůstává.  

Svými fotografiemi boříš hranice dokonalosti. Co tě k fotce vedlo?

K fotce jsem se dostal vlastně náhodou. Na gymplu jsem si hrál s hudbou, tak trochu jsem maloval a hrál si s grafikou, až přišel jeden z kolegů s tím, jestli bych mu nenafotil cover pro jeho CD. Já mu tenkrát řekl, že jsem v životě nedržel foťák v ruce a on na to: „Hele víš co Luky, umíš dělat hudbu, malovat, tvoříš grafiku a já myslím, že i fotka ti půjde“. Půjčil jsem si tedy 1,3 Mpx Hewlet Packard a udělali jsme pár fotek. Nakonec ty fotky vyšly v novinách i v nějakém deníku a dostaly se i na ten CD cover, tak jsem si řekl: „Ty jo, to je docela dobrý“. Koupil jsem si tedy na splátky svůj první foťák za 12.000 Kč – SONY s 2,1 Mpx, a začal fotit věci kolem sebe jako každý amatér: berušky, babičku nebo pavoučky. Čas plynul a já najednou stál před naolejovanou modelkou, se kterou jsme se domluvili přes fotopátračku. To focení mě fascinovalo a já mu propadl. Dál už cesta byla daná…

Na tvých fotografiích mají tvé modelky vždy lichotivý úhel. Jak vnímáš světlo a obličej při samotném focení a jakou roli v tom hraje postprodukce?

Mám obrovskou zkušenost, kterou jsem si vypiloval focením fototestů, nejdřív v Praze, pak v Miláně i Los Angeles – fotil jsem modelky po celém světě. Naučil jsem se díky tomu vnímat krásu, úhly i pózu modelky. Vždy byl můj cíl, abych udělal modelce tu nejkrásnější fotku já. To mi zůstalo a ten rukopis krásy v mé tvorbě zůstává i v mé tvorbě.

Máš na to vybudovaný nějaký svůj postup?

Spíše než postup, je to intuitivní myšlení. Já už nad tím neuvažuju a dělám to automaticky. Můj mozek v danou chvíli vidí, jak se chová světlo a jak stín, jaký má modelka výraz očí nebo jaké má vlasy, a to vše jsem schopen vyhodnotit během jedné milisekundy a rozhodnout se, jestli ta fotografie bude dobrá, nebo ne. Ale vše probíhá vzadu v mé hlavě a já už na to nemusím aktivně myslet.  

Jak dlouho trvá, než jsi se scenérií spokojený a zmáčkneš spoušť?

To je dynamika. Focení pořád běží, a i když mám dobrou fotku, tak pokračuju dál a pořád si hraju. Prostě fotím, dokud mě to baví a dokud modelka může a já můžu. Měním témata, pózy i světlo. Je to hra.

Máš nějakou fotografii, kterou máš ze svého portfolia nejraději?

Myslím, že mám všechny fotky rád stejně. Všechny fotky, co jsem dal do své knížky, tak mám rád, mám k nim vztah a každá má svůj příběh. Někomu se líbí některá fotka víc, některá míň. Mně se líbí to dílo jako celek.

Jaké je pracovat na knize?

Je to zajímavý proces, protože nejdřív si řekneš, že chceš stvořit knihu. Tak si vyrobíš prototyp a lidé kolem tebe řeknou, že je to hezký. Pak jsem jej ale vzal do New Yorku a ukázal jej pár art direktorům a oni řekli: „Moc pěkný fotky, ale ta knížka je nějaká dívná. Formát je špatně, tohle nedávej vedle sebe, tohle je špatně…“. A já, jak jsem to poslouchal, začal se mi tvořit nový obrázek o tom, jak by ta kniha měla vypadat. Nakonec mezi demo kouskem z roku 2017 až finální knihou z roku 2021 uběhly 4 roky. Kdy se celá kniha vyvíjela. Dá se zakoupit na webových stránkách www.lukasdvorak.net, v Book Therapy v Praze i v Brně a ve FotoŠkoda.

Když jsi s fotkou začínal, napadlo tě, že budeš takto úspěšný?

Každý začínající fotograf, který se dostane do konkrétní oblasti fotografie – módní třeba – má ambice být ten nejlepší. Má ambice byla jet do New Yorku a fotit pro Vogue a zkrátka být jeden z nejlepších módních fotografů na světě. Což navíc v mém nastavení znamení Panny znamená, že do toho jdu hlava nehlava. Ale pak je tu talent a možnosti. Samozřejmě ale, že fotograf z Čech, který má nějaké znalosti a zkušenosti, nemůže nikdy uspět jako někdo, kdo studuje módní fotografii v Londýně, má jiné finanční zázemí a může pracovat na lépe placených zakázkách. Nicméně jsem rád, že jsem se takto rozhodl a stal se úspěšným módním fotografem v Čechách, fotil i pro italské a americké časopisy jako Vogue, Elle, Marie Claire, Vanity Fair, GQ nebo Playboy. Takže jsem spokojený.

Vzpomeneš si na nějaké komerční focení, které tě bavilo nebo jinak oslovilo?

Bavila mě focení hlavně v Itálii, kde jsou produkce za jiné peníze a castingy tam fungovaly úplně jinak než u nás. Co mě na tom nebavilo, že vlastně nikdy se mi nedostalo moc možností tvořit vyloženě černobílou fotku. Nikdy za celou historii nikdo nevyužil toho potenciálu a nenechal mě nafotit černobílý editorial. Poprvé jsem jej nafotil až v předminulém roce pro Dolce Vitu.

Jak se liší tvůj vztah k černobílé a barevné fotografii?

Rozdíl pro mě je v tom, že černobílá fotka je pro mě logičtější a zajímavější. Když ji vyfotíš, tvůj mozek nevidí barvy, ale vidíš člověka, emoce a jejich hloubku. Barvy tomu berou přirozenost a charakter člověka. Černobílá fotka je zároveň umělečtější, není to realita. Barevná je složitá tím, že aby mohla být dobrá, musí být jednotlivé barvy dobře rozložené, což se neděje, protože ta produkce v Česku není tak velká a profesionální.

Baví tě na fotografii spíše kreativní proces nebo technická část?

Baví mě asi spíš ta kreativní část, techniku řeším jen proto, abych měl kvalitní výstup, ale v celkové procesu u mě nehraje moc roli. Spíš si užívám momenty focení a když fotka vyjde super.

Jak pracuješ s modelkami, které se před tebou svlékají?

Když jdu fotit akty, tak modelka, která se k tomu rozhodne, tak je s tím již smířená a nestydí se. Vybírám si tyto specificky nastavené ženy, kterých je nicméně málo. Je to pak pro ně naprosto přirozené a je to přirozené i pro mě. Já tu nahotu nevidím a ony se také cítí, jako by nahé nebyly.

Podle čeho si modelky vybíráš?

Musí být pro mě něčím zajímavé – nějaký specifický pohled, hezká tvář, zajímavá energie, životní příběh, flow. Něco, co do té fotky dokáže vložit. Viděl jsem teď například na Instagramu holku, kterou jsem již jednou fotil, a ona tam jela na kole a zvedala nohu do vzduchu. Tak jsem si řekl, že tohle musím vyfotit. Vzali jsme kolo, jeli jsme na letiště a ona jezdila, dávala si nohy přes řídítka a využil jsem toho, co umí. Baví mě ta energie života. Baví mě ženy, které jsou sami sebou, umí si života užívat, jsou teď a tady a všechno jiné v tu chvíli neexistuje.

Kde pro své fotky čerpáš inspiraci?

Spíš se snažím inspiraci se vyhýbat. Chodím nebo běhám v lese a vytvářím si obrazy v hlavě, na jejichž základě pak tvořím nápady. Děje se to například i když někoho vidím v tom příběhu na Instagramu. Nedávno jsem fotil holku, která hraje ping pong, a vznikly tak ping pongové akty. Nebo vezmu staré obrázky z 60. let, zmodernizuju je a dám do dnešní podoby. Nechci se dívat na cizí fotografy a brát z nich inspiraci.

Prozradíš nám, na co fotíš?

Fotím na Fujifilm GFX 100 S. Jsem zároveň ambasador Fujifilmu – je to značka, která mi vyhovuje, protože do toho dost šlape a hodně foťáky vyvíjí. Protože fotím na střední formát, tak je vlastně i má jediná možnost, protože ostatní firmy na něj kašlou nebo jsou drahý nebo to nefunguje podle mých představ.

Sáhneš raději po filmu nebo digitálu?

Spíš fotím na digitál, ale u všeho fotím i fotku na film. Vždy si tím ověřím, jestli ty digitální fotky vypadají jako ty na film, což je můj záměr.

Co bys doporučil začínajícím módním fotografům – jakou techniku využít, kde čerpat inspiraci, s čím začít u postprodukce?

Jediné, co můžu doporučit, jsou dvě věci: pořád fotit a odjet do zahraničí. V Čechách není prostor pro módní fotku. Itálie, Londýn, Paříž, Tokio. V Česku není šance vyzrát v super zázračnýho módního fotografa. U nás vůbec móda není priorita.

Čím bys byl, kdyby ses nestal fotografem?

Filozofem. (smích) Nevím teda, jak bych se uživil. Možná bych psal sci-fi. Možná dokonce někdy nějakou sci-fi knihu vydám.

Chtěl si někdy s focením seknout?

Nikdy, ani jednou. Vždy jsem dělal uměleckou část té fotky, akt, což je můj koníček. Někteří, co fotí komerční fotky, tak vyhoří, ale já dělám fotku rád. Je to moje láska a jediné, co mi zůstalo. Naopak do toho chci ještě víc šlapat a víc to posunout.

Je nějaký sen, který by sis rád ohledně focení splnil?

Haha, dobře, tak já ho řeknu. Chtěl bych mít přístroj, který bych si nalepil na hlavu, vytvořil bych v něm perfektní realitu, nadefinoval si ostrov, modelky a fotil fotky přímo tam. To, co bych si představil, bych tam měl. V moři třeba by se objevila ocelová konstrukce, na ní 10 černošek a za tím bouřka. Přál bych si mít minimálně 100 milionů korun na účtu, abych mohl své představy zrealizovat v reálu.