Pavla Hubálková: Proč potřebujeme více vědkyň
I když stojí za revolučními vynálezy, vyvíjí léky a zkoumají důležitá témata, ženy ve vědě jsou mnohdy opomíjené a nemají stejné podmínky jako jejich mužští kolegové. Zviditelňovat se je snaží vědecká novinářka Pavla Hubálková, a to nejen ve své nové knize Neviditelné ženy ve vědě.
Žen ve vědě není moc. V roce 2021 mělo Česko s 27,1 % nejnižší podíl žen mezi výzkumníky v celé Evropské unii. Situace se sice zlepšuje, na ženy jsou ale stále kladeny vyšší nároky než na muže nebo jsou upozaďovány. Často o nich ani nevíme.
„První živou vědkyni jsem potkala až na vysoké škole a dlouho mi trvalo si uvědomit, že i já bych mohla být vědkyní,“ říká Pavla Hubálková. Původně chtěla být neurovědkyní, nakonec se začala věnovat komunikaci vědy. Nyní působí jako vědecká novinářka na volné noze, nejčastěji píše pro magazín WIRED a spolumoderuje pořad Žárovky na Českém rozhlase Dvojka. Vědu komunikuje i na sociálních sítích, je spoluautorkou první knihy o komunikaci vědy v češtině a v roce 2024 za své aktivity a přínos získala vládní cenu. Pro svou knihu Neviditelné ženy ve vědě vyzpovídala dvanáct vědkyň.
V knize se dočtete také spoustu zajímavostí. Už brzy, 11. února, například oslavíme Mezinárodní den žen a dívek ve vědě. A věděli jste, že jev, kdy jsou úspěchy vědkyň připisovány jejich mužským kolegům, se označuje jako Matildin efekt (pojmenován podle aktivistky a spisovatelky Matildy Joslyn Gage, pozn. red.)?
Létáme do vesmíru, ale o ženských tématech stále nevíme dost
O spoustě vědkyň se vůbec nedozvíme (třeba z učebnic). Proč jsou vědkyně mnohdy „neviditelné“ a jejich příběhy zůstávají mimo hlavní vyprávění o vědě?
Je to dáno historicky, kdy ženy byly opomíjené na mnoha úrovních a nemohly například studovat, protože se myslelo, že ženy mají menší mozek nebo že studium způsobuje neplodnost a podobné nesmysly.
V knize je neviditelnost žen ve vědě myšlena i v rovině žen jako předmětů výzkumů – vše se zkoumalo převážně na mužích. A například u působení léčiv nebo fungování bezpečnostních prvků jsou velké rozdíly. Stále tak ještě mnoho nevíme o tématech, jako je menstruace, předčasné porody, menopauza nebo endometrióza.
V knize ukazuješ, že věda není vzdálená ani elitářská disciplína pro pár géniů. Proč je pro tebe důležité tenhle obraz vědy bourat – a komu tím podle tebe nejvíc pomáháš?
Moc bych si přála, aby se všechny děti co nejdříve setkávaly s vědou a věděly, že existují vědci a vědkyně a že je to možnost. Vycházím i z osobní zkušenosti – já sama jsem první živou vědkyni potkala až na vysoké škole a dlouho mi trvalo si uvědomit, že i já bych mohla být vědkyní.
„Bavila mě matematika a fyzika a nezajímalo mě, zda je to genderově správné a ‚dost dívčí‘. Měla jsem asi štěstí na rodiče i okolí, protože se to vůbec neřešilo. Vnímám však, že mnoho lidí je těmito stereotypy ovlivněno a snadno uvěří, že něco ‚není pro holky‘. To platí zvláště tehdy, když ve svém prostředí nemají vzory, které by jim ukázaly, že se mohou stát matematičkou nebo fyzičkou. Tento postoj je v nich hluboce zakořeněný a začíná už na dětském hřišti, kde si kluci mají hrát s autíčky a holky na nakupování,“ říká v rozhovoru pro knihu Barbora Špačková.
Tématu žen ve vědě se věnuješ už delší dobu. Máš pocit, že se za tu dobu posunulo samotné prostředí vědy nebo způsob, jak o něm mluvíme?
Určitě se situace zlepšuje, ale ženy působení ve vědě (i obecně ve společnosti) stále stojí mnohem více úsilí a překonávání překážek. V knize to dobře popisuje právnička Barbara Havelková. A nejsou to jen ženy, ale i další skupiny jako mladí nebo rodiče dětí, které nezapadají do potřeb „mužů ve středním věku“.
Vědkyně často narážejí na podobné limity jako ženy v jiných oborech. Existují ale překážky, které jsou pro vědecké prostředí specifické?
Většina témat platí i pro jiné obory. V akademickém prostředí je ale kariérní postup poměrně nalinkovaný – dokončit Ph.D., odjet do zahraničí na postdoktorandské stáže, získat finance na vlastní projekty… A toto období přesně koliduje s ideálním věkem pro zakládání rodiny. Některé granty na to sice již myslí, ale i tak vědkyně často mají pocit, že jim „ujíždí vlak“ a že je pro ně těžké dohnat bezdětné vrstevníky, kteří bez pauzy mají mnohem silnější životopisy a o granty soutěží „ve stejné kategorii“. Navíc péče o děti nekončí s koncem rodičovské. Ale v knize mám hned několik příkladů, že to jde. Třeba dnes světově uznávaná profesorka environmentální chemie Jana Klánová měla téměř desetiletou kariérní přestávku.
Máš pocit, že se situace zlepšuje i v symbolických věcech – třeba že ženy už nejsou zvány do panelových diskuzí jen pro vyrovnání genderu, ale primárně díky své expertíze?
Moc bych si přála, aby to tak bylo. Ale stále se mi bohužel dost často stává, že mě do takových panelů oslovují se slovy „my tam opravdu potřebujeme nějakou ženu“. Vždy mě to zamrzí. Zároveň to ale beru jako příležitost.
Můžeš zmínit konkrétní pozitivní příklady organizací, programů, případně jednotlivců, kteří podle tebe v Česku (nebo v zahraničí) pomáhají vytvářet lepší podmínky pro ženy ve vědě?
Je těžké jmenovat a na nikoho nezapomenout. Ale určitě zmíním NKC – Gender a věda, kde již pětadvacet let mapují a zlepšují akademické prostředí. A pak je to také iniciativa Czexpats in Science, která spojuje české vědce a vědkyně se zahraniční zkušeností – a právě tyto příklady dobré praxe se snaží přenášet a zlepšovat tak i české akademické prostředí, a to nejen pro ženy.
Z jednotlivců je to například britská fyzička Jess Wade, která na Wikipedii napsala přes dva tisíce článků o významných vědkyních a také ženy pravidelně nominuje na nejrůznější ocenění nebo do diskuzních panelů. Loni přijala mé pozvání do Prahy a vystoupila na konferenci Metamorphosis pro všechny zájemce o popularizaci vědy.
Zvídavost a touha měnit svět k lepšímu
V knize zpovídáš dvanáct vědkyň. Jak jsi je vybírala?
Vybrat vědkyně bylo vůbec to nejtěžší – inspirativních vědkyň je tolik! Snažila jsem se o co největší pestrost – oborů, institucí, kariérních fází, životních příběhů i motivací.
Co tě při přípravě knihy nejvíc překvapilo – v dobrém i v tom méně příjemném smyslu?
Jak moc mě to bavilo! Zařídila jsem si sabatikl (tvůrčí volno) a knihu jsem psala opravdu intenzivně a s fokusem na jedno téma. Každý rozhovor mi dal mnoho i na osobní rovině. A také mě moc bavilo hledat statistiky a zajímavosti do mezikapitol.
Od mikroskopu k mikrofonu
Původně jsi při studiích sama směřovala k vědecké kariéře. Kdy a proč sis řekla, že laboratoř vyměníš za komunikaci vědy?
Popularizace vědy mě bavila od začátku studia, ale byla to volnočasová aktivita, neviděla jsem moc možností, že by se tím dalo živit. Zlom nastal během Fulbrightovy stáže v USA, kde jsem objevila profesionální komunikaci vědy. Tedy takovou, kdy jsou na institucích celá oddělení komunikace vědy, studenti se učí komunikovat od prvního ročníku a vědečtí novináři mají většinou osobní zkušenost s vědou – podobně jako já dokončili Ph.D. To mě inspirovalo a rozhodla jsem se, že se dále budu věnovat komunikaci.
Jak moc ti pomáhá vlastní zkušenost z výzkumu v tom, jak dnes o vědě mluvíš?
Jsem za to neuvěřitelně vděčná. Díky vlastní zkušenosti mnohem lépe chápu vědecké prostředí, různá úskalí, umím se zorientovat ve vědeckých studiích a myslím, že mám díky tomu i mnohem větší důvěru vědců a vědkyň.
Za komunikaci vědy jsi dostala vládní cenu. Co to pro tebe znamená?
Je to obrovská čest a zároveň zodpovědnost. Do té doby cenu dostávali zasloužilí profesoři „za celoživotní dílo“ a najednou ji získala „holka na začátku kariéry“. Těší mě, že se podařilo prorazit skleněný strop, protože v loňském roce cenu získala další mladá žena – ředitelka festivalu Academia Film Olomouc Eva Navrátilová.
Nemůžeme si dovolit plýtvat potenciálem poloviny lidstva
Co tě v současné době nejvíc žene dál v tom, co děláš?
Aktuálně je to pestrost aktivit i témat – že se každý den učím něco nového. A pak také zpětná vazba od vědců a vědkyň, ale i čtenářů a posluchačů. Nedávno jsem se třeba dozvěděla, že jeden můj článek plný zajímavostí o koních byl zdrojem a inspirací pro slohovku ve škole.
Co by sis přála, aby si čtenářky a čtenáři po přečtení Neviditelných žen ve vědě odnesli?
Že vědci a vědkyně jsou úplně normální lidé. A že jako společnost potřebujeme více vědkyň – protože ženy přináší unikátní pohledy a výzkumná témata a také se stávají vzorem a inspirací. A nejde jen o počet vědkyň, ale spíše o rozmanitost zkušeností, otázek a přístupů. Protože právě z rozmanitosti vznikají inovace a odolnost. Dnes, v době klimatické změny, rostoucí antibiotické rezistence nebo polarizace společnosti, si nemůžeme dovolit plýtvat potenciálem poloviny lidstva.
„Myslím, že každá žena by si měla najít svoji vlastní cestu a my všichni bychom měli usilovat o společnost, která jí dá šanci,“ vyzývá v knize environmentální chemička Jana Klánová.
Prozradíš, na čem teď pracuješ, co v budoucnu chystáš?
Letošní rok se asi bude hodně točit kolem tématu ženy ve vědě – chtěla bych, aby se toto téma nějakou interaktivní formou dostalo k mladým. A pak samozřejmě pokračuji v psaní o vědě, podcastech nebo workshopech pro vědce a vědkyně. A prozradím, že jsem už byla oslovena, abych se stala spoluautorkou další knížky na úplně jiné téma, tak uvidíme.
Co bys doporučila dívkám a ženám, které se chtějí vědě věnovat, ať už v roli vědkyň, tak z pozice autorky a novinářky?
Buďte proaktivní a zkoušejte to – choďte na stáže, vyzkoušejte si to jako dobrovolník, ptejte se. Já sama jsem se k většině profesních příležitostí dostala jen díky tomu, že jsem měla tu odvahu zeptat se nebo si to nejdříve zkusit.
Zdroj fotografií: Veronika Vachule Nehasilová (Univerzita Karlova), Vladimír Šigut, NF Žárovky, TEDxPragueWomen, L’Oréal-UNESCO Pro ženy ve vědě, Úřad vlády ČR, GITEX Global, Vladimír Šigut
