Spisovatelka Alžběta Bublanová: „Autor by si měl věřit, ale nespokojit se s první verzí.“
Alžběta Bublanová se psaní věnuje již osmnáct let. Za svou prvotinu Čtyři stěny získala od Akademie literatury české ocenění Máchova růže a je autorkou dalších čtyř knih. Založila vlastní časopis a psaní také učí.
V září ti vyšla již pátá kniha Ti, kterým se narodíš. Jak dlouho jsi na ní pracovala a co si z jejího přečtení může čtenář odnést?
Myslím, že tak rok a půl. Psala jsem ji ale už dávno, ještě před knihou Barák. Byla jsem na mateřské první rok, a tak je jasné, kde jsem brala inspiraci. Ale není to jen o dítěti, které nějak vnímá svět, ale o výchově, o vlivu rodičů na děti, o tom, z čeho pocházíme, a jak to později vnímáme, a jak se na to někdy vymlouváme. Čtenáři si odnesou snad pěkné čtení a něco málo k přemýšlení.
Kde hledáš inspiraci pro svou tvorbu?
Všude. Vlastně ji ani nehledám, ona přichází. Nebo ještě přesněji – já se jen rozhlížím, zastavím se a dívám se, sleduji, a pak to samo přichází.
Dokážeš se psaním knih uživit? Přece jen to mají spisovatelé v tomto ohledu poněkud složité.
Nedokážu. Ale už je to lepší, než bylo. A poslední dobou jsem větší optimistka a více si věřím, takže doufám, že bude líp a líp.
Vystudovala jsi Literární akademii Josefa Škvoreckého (dnes místo ní funguje Vysoká škola kreativní komunikace, pozn. redakce). Máš pocit, že ti toto studium hodně přispělo k budoucí autorské činnosti?
Studium mi docela dost dalo, minimálně to, že jsem potkala ty správné lidi. Vysvětlím to takhle: když mladý člověk píše a ukazuje své texty rodině, přátelům, většina z nich mu zatleská a řekne, že je to super. Tu správnou zpětnou vazbu dostane až od lidí, kteří se v tom pohybují.
V poutavém románu Ti, kterým se narodíš Alžběta nevšedním způsobem nahlíží na všední problémy nás všech a vtipně vypráví o hledání sebe sama, stereotypech, snech, o rodičích a jejich dětech. Foto: Dorota Nováková
Myslíš si, že se dá psaní naučit, nebo záleží převážně na talentu?
Ano, myslím, že se dá naučit, respektive, že je potřeba se učit technice psaní stejně tak, jako když filmaři chodí na FAMU a malíři na AVU, na druhou stranu to, že nevystudujete žádnou uměleckou školu, ani nenavštěvujete žádný kurz, neznamená, že nenapíšete nic pořádného nebo nenakreslíte dobrý obraz, jen je možné, že zbytečně uděláte začátečnické chyby, nebo se jich dokonce ani nikdy nezbavíte. Ale nic neplatí stoprocentně.
Učíš tvůrčí psaní z obýváku, přiblížíš, jak kurzy fungují?
Fungují online i na živo. Co se týče online verze, tak v ní jsou obsažené jednotlivé lekce spolu se cvičením a se zpětnou vazbou. Tu poskytuji já a to mě hodně baví – pomáhat začínajícím autorům se hledat a nebát se psát opravdově. Nově otvíráme autorský klub, facebookovou skupinu, kde se dozvíte nejen vše o psaní, ale ještě se tam dočkáte zajímavých rozhovorů a nahlédnete do toho, jaké to je vydávat si knihy, následně je propagovat a jak čelit kritice.
Co bys poradila začínajícím autorům?
Dvě zdánlivě protichůdné věci. Za prvé, aby si věřili, aby šli za tím, co cítí, a nespokojili se se stereotypy a klišé. Za druhé, aby byli pokornější, nechali si poradit a ne aby pořád zarputile tvrdili, že to, co napsali, je nejlepší. Ale ono jedno souvisí s druhým. Tedy aby si věřili a vážili si svého psaní natolik, že se v tom budou zdokonalovat a nespokojí se s první verzí.
Sleduješ současnou českou literární tvorbu? Jaký je tvůj oblíbený spisovatel?
Trochu. Mám ráda Mornštajnovou, ale to asi každý. Taky mě zaujala Zuzana Kultánová se svou knihou Augustin Zimmermann, je to už pár let, co říkala, že pracuje na další knize, tak čekám…
Najdeš si na čtení čas? Kterou knihu jsi v poslední době přečetla a mohla bys ji doporučit?
Nedávno jsem četla knihu Plyšový Buddha od Michala Čagánka a sem tam si na ni vzpomenu, je tam plno krásných myšlenek, které čtenáře pohladí po duši.
Máš nějaké rituály spojené s psaním? V jakém prostředí se ti píše nejlépe?
Nejlíp v kavárně. Potřebuji klid, a to paradoxně v kavárně mám, neruší mě tam ty potenciální možnosti jako je jít do ledničky, pustit si televizi, zapnout pračku.
Hodně času trávíš v kavárnách na Vinohradech, kde bydlíš. Jaká je tvoje nejoblíbenější?
Podle nálady a situace, když potřebuji lidi, tak Plečnik, psát chodím do Casa Nostry, autorské čtení mívám v Café Švihanka a s kamarády se scházím v Dobré trafice.
Z dění na Vinohradech vychází časopis Náměsíčník, který jsi založila. Jak tě to napadlo a co bylo impulzem k rozjezdu takového projektu?
To jsem takhle před několika lety seděla na Jiřáku a sledovala ten mumraj kolem a napadlo mě to celé zmapovat. Téměř každý měsíc tam vyrostla nová kavárna či bistro, několikrát do týdne se tam konají trhy, neustále se tam něco děje… a do toho ten velkolepý kostel. Celá oblast Jiřáku je úžasná, ale stejně tak celý Žižkov a Vinohrady.
Co ti tvorba časopisu dala? Jak náročné je udržet ho naživu?
Dala mi lekci jak jednat s lidmi. A spoustu zkušeností. Vydávat časopis není jen o tom napsat pár článků. A náročné to je, hlavně finančně, je problém sehnat inzerci.
Jaké jsou tvé další životní i autorské plány?
Tak těch je spoustu, ale nechci prozrazovat, protože mi už ledacos nevyšlo, tak nechci nic zakřiknout. Ale jednu věc prozradím: chci zfilmovat svou knihu Barák.
Alžběta se narodila se v Brně, vystudovala gymnázium v Tišnově a poté odešla do Prahy, kde úspěšně absolvovala magisterské studium na Literární akademii Josefa Škvoreckého. Společně s Andreou Selzerovou se věnuje „Kurzům z obýváku“, kde působí jako lektorka psaní, přispívá citlivým a akurátním hodnocením textů studentů a jemným, ale účinným vedením workshopů. Psaní je pro ni zábavou, ale i nezbytností. Vyjadřuje tím pohled na svět. Ve svých textech se zaměřuje na popis obyčejného života a všední současnost. Baví jí přemýšlet nejen o příbězích, ale i postavách a stylu psaní. Svou kreativní činnost kloubí se starostí o svou pětiletou dceru, která jí inspirovala k napsání její zatím poslední knihy Ti, kterým se narodíš.
Zdroj: Alžběta Bublanová
