Moonfall – Měsíc jako hrozba pro Zemi, ale trochu to drhne
2012. Den nezávislosti. Den poté. Všechny tyto filmy mají dvě věci společné. Režiséra Rolanda Emmericha a děj, který je sci-fi, akční, katastrofický. Děj, u kterého si říkáte, zda to, co vidíte, se může někdy stát a pokud ano, přežili byste? Podobně je to i u nového snímku Moonfall, který vstoupil do kin 3. února 2022.
Přiznám se bez mučení, že filmy tohoto typu nepatří mezi úplně mé oblíbené a nějak zvlášť je nevyhledávám (i když musím uznat, že Den nezávislosti je skvělý). Řekla jsem si ale, proč tomuto kousku nedat šanci a nepodívat se také na něco jiného než jen na detektivku?
Po zhlédnutí v rámci novinářské projekce se ve mně mísilo hodně pocitů a první, co mě napadlo, bylo, jak napíšu tuhle recenzi? V tom se na mě během závěrečných titulků otočila moje kolegyně Terka, která měla asi stejné pocity jako já, a řekla jen: „Enjoy.“ Upřímně jsem se zasmála a začala přemýšlet. O Moonfallu, o Měsíci.
Je to přirozená družice Země posetá desítkami kráterů, jejíž symbolem je srpek. Kolem Země Měsíc kompletně oběhne jednou za 29, 53 dne. Díky jeho gravitační přitažlivosti ovlivňuje na Zemi tzv. slapové jevy (střídání mořského přílivu a odlivu). Jeho kůra je složena z mnoha prvků (kyslík, draslík, křemík, hořčík, vodík či hliník). O tom, jak asi vznikl, jaké má fyzikální vlastnosti, jaké o něm kolují mýty, by se dalo najít nespočet informací a dalo by se hodiny a hodiny povídat a polemizovat. O čem se ale polemizovat nedá, je fakt, že v roce 1969 na něm jako první lidé přistáli Neil Armstrong a Edwin Aldrin v rámci programu Apollo.
Ale co když Měsíc funguje úplně jinak, než jak si všichni myslíte? Co když je v něm něco, o čem nemáte páru? Jak jinak si totiž vysvětlit, že neznámá síla vychýlila Měsíc z jeho oběžné dráhy kolem Země a poslala ho směrem, který by znamenal konec života? Měsíc se začíná blížit Zemi a do jejich vzájemného střetu zbývají pouhé týdny. Záplavy, zemětřesení, tsunami, to je jen začátek blížící se katastrofy. O tom je Moonfall. Bývala astronautka, nyní výkonná ředitelka NASA Jo (Halle Berry) věří, že zná řešení k záchraně všech. Jediní, kdo její názor sdílí jsou astronaut Brian (Patrick Wilson) a konspirační teoretik K.C. (John Bradley), který o vychýlení Měsíce věděl ještě dříve než samotná NASA. Podle něj je totiž Měsíc tzv. megastruktura. Tak se naše ústřední trojice vydává na misi, ne na povrch Měsíce, ale do jeho nitra. To, zda se jim katastrofu podaří odvrátit a zda se podaří zjistit, co, jak a proč odhalí filmový snímek.
Nicméně k samotnému filmu. Rukopis režiséra Ronalda Emmericha je poznatelný a ne nadarmo je mistrem katastrofy a destrukce. Speciální efekty jsou na jedničku. Ovšem co si budeme povídat s rozpočtem 140 milionů dolarů ještě aby ne. Jedná se vůbec o jeden z nejdražších nezávislých filmů. Herecké výkony mě bavily, nemám k nim moc co dodat ani co vytknout. Začátek děje se trochu táhne, ale pak přijde efektivní rozjezd, který by se dal shrnout jedním slovem: velkolepost. Chvíli trnete strachy, někdo si možná místy popláče. Přesto všechno to ale občas drhne. Fyzici, astrofyzici a podobně budou v určitých momentech muset přimhouřit oči, protože i laik pozná, že některé věci takhle prostě nefungují a fungovat nebudou. Po dvou hodinách a čtyřech minutách je konec, který mi v určitých pasážích připadal trochu přitažený za vlasy. A vlastně, když se objevily titulky, blesklo mi hlavou, zda to vlastně byl konec jako konec nebo otevřená vrátka k nějakému pokračování. Kdo ví.
Rozhodně je ale fajn film vidět. Osobně se mi více líbila Emmerichova předchozí díla. Třeba to budete mít stejně, třeba naopak, protože sto lidí, sto chutí.
